Domestik – Recenze – 70%

Snímek Domestik celovečerně debutujícího režiséra a scenáristy Adama Sedláka, tvůrce populárního a na české poměry značně progresivního internetového seriálu Semestr, je popisován jako artový body-horor, což je pro tento nesmírně fyzický a divácky nepohodlný film relativně trefné označení. Jeho děj se odehrává téměř výhradně v jednom bytě a vypráví o manželské dvojici, která kvůli plnění svých snů (sportovec Roman se jako vrcholový cyklista snaží za každou cenu zlepšit svůj výkon a jeho žena Šarlota zas touží po dítěti) přizpůsobuje své životy vzájemně bezohlednému přísnému režimu až do té míry, že to začne poškozovat nejen jejich vztah, ale i jejich těla.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Domestik je v rámci české kinematografie výjimečným počinem, který se vymyká zbytku tuzemské produkce už jen volbou námětu a žánru, konceptuální promyšleností a precizně vysoustruženou technickou stránkou. Díky tomu jej lze považovat za moderní filmové umění, které na rozdíl od většiny jiných českých filmů opravdu vypadá jako produkt hodný roku 2018, který navíc snese srovnání s filmy evropské úrovně. Jde o formálně invenční drama, minimalisticky a pozvolně vyprávěné prostřednictvím často velmi dlouhých statických záběrů s chytře vystavěnými kompozicemi, jehož tvůrce měl jasnou uměleckou vizi i originální myšlenkový koncept, který dokázal nekompromisně realizovat přesně tak, jak chtěl. Za to rozhodně všechna čest.

I tak je nicméně volba i realizace tvůrčího záměru poměrně diskutabilní. Příběh o postupném psychicky i fyzicky destruktivním rozpadu jednoho manželství totiž spoléhá na repetitivní opakování každodenních činností ústřední dvojice (trénink na rotopedu, společná večeře, manželčino sexuální naléhání během ovulačního období a podobně), jejichž prostřednictvím se film snaží konstantně stupňovat napětí a nakonec vyvrcholit monstrózní mrazivou pointou, za kterou by se nemusel stydět ani dejme tomu David Cronenberg nebo Darren Aronofsky. Leckomu pak může taková struktura evokovat zbytečné natahování poměrně jednoduchého a přímočarého děje, leč i přes mírně přehnanou vypravěčskou rozvolněnost a pomalost jde o nezbytnost ve vytváření atmosféry napjatého očekávání, které se dostavuje v míře vrchovaté.

Napětí je přitom ze začátku stupňováno jen plíživým tempem, a to pak postupně přidává na intenzitě spolu s tím, jak Roman šponuje své síly a své nároky na pravidelný trénink a náročnou životosprávu a jak se ve vztahu mezi oběma partnery prohlubují trhliny, jasně patrné už od první chvíle. Zásadní (takřka hororovou) rekvizitou je kyslíkový stan s hlučně hučícím a rudě svítícím kompresorem, v němž Roman začne k Šarlotině nelibosti spát, aby se mu přes den lépe okysličovala krev (a u něhož by se to s kompresí nemělo přehánět, ale samozřejmě se to přehánět začne). Jistou gradaci lze pak vysledovat i v postupných fyzických přeměnách obou hlavních postav (včetně chuťovek typu vypadávajících nehtů).

Adam Sedlák při výběru hlavních protagonistů vsadil na neokoukané tváře, což s sebou nese výhody i nevýhody. Sledovat málo známé i přitom poměrně schopné herce působí svěžím dojmem, zároveň ale, byť spíše seriáloví herci Jiří Konvalinka a Tereza Hofová svými výkony film utáhnou, tak se neubrání jisté strnulosti při práci s dialogy. Nejlépe hraje nakonec Miroslav Hanuš ve vyloženě okrajové vedlejší roličce.

Režie je pak pevně uchopená a je vidět, že Adam Sedlák měl silně pod kontrolou každý aspekt svého filmu do nejmenšího detailu. Domestik vyniká i výbornou hudební složkou (od alternativní rockové kapely Vložte kočku), která do filmu vnáší dynamičnost a dravost, za zmínku stojí i střih a práce s rekvizitami (jak se manželství rozpadá, tak v kuchyni uvadají květiny a hnije ovoce) a i celková výprava filmu (sterilně studený a prázdný byt evokuje emocionální chlad ve vztahu, z nějž romantika a vřelost dávno vyprchaly a zůstalo jen sobecké prosazování vlastních zájmů), práce s kamerou a výtvarné řešení jednotlivých scén.

Filmu možná někdo bude vytýkat emocionální prázdnotu nebo chladnost, avšak ty jsou zjevně zcela záměrné. Záměrná je i jistá strojovost a mechaničnost ve vztahu obou odcizených hrdinů, která ale prosákla i do filmového vyprávění a snímek kvůli tomu působí trochu šablonovitě. Obě postavy jsou vyprofilované velice jednoduše a za jejich činy nestojí žádná velká psychologie, byť Domestik by určitě byl rád považován za psychologický film a rozhodně se pouští v řadě scén do nakousávání i poměrně hlubokých psychologických témat. O něco zajímavější je nicméně rovina věnovaná experimentování sportovců s hormony a látkami na hraně legality a polemika o výhodách či nevýhodách vegetariánského jídelníčku a jiných forem stravování.

Celkově film působí na diváka trýznivě intenzivním dojmem po celou délku stopáže, která působí jako dvě hodiny strávené nepřetržitou jízdou na cyklistickém trenažeru, nicméně stejně jako zdánlivě nekonečné šlapání do pedálů se i řada scén v Domestikovi stane po čase poněkud ubíjející a člověk se pak spíš už těší, jak to dopadne. Samotné finále filmu je sice mírně šokující, pozoruhodné a diskutabilní, ale zároveň mohlo být ještě mnohem intenzivnější a působivější, kdyby bylo dotažené ještě o krok dál. Škoda, že tomu tak není, protože to procedurální vršení diváckých očekávání ohledně masivního vyvrcholení by si zasloužilo ještě podstatně drsnější, temnější a brutálnější rozměr.