Snímek Domestik celovečerně
debutujícího režiséra a scenáristy Adama Sedláka, tvůrce populárního a na české
poměry značně progresivního internetového seriálu Semestr, je popisován jako artový body-horor, což je pro tento
nesmírně fyzický a divácky nepohodlný film relativně trefné označení. Jeho děj
se odehrává téměř výhradně v jednom bytě a vypráví o manželské dvojici,
která kvůli plnění svých snů (sportovec Roman se jako vrcholový cyklista snaží
za každou cenu zlepšit svůj výkon a jeho žena Šarlota zas touží po dítěti)
přizpůsobuje své životy vzájemně bezohlednému přísnému režimu až do té míry, že
to začne poškozovat nejen jejich vztah, ale i jejich těla.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Domestik je v rámci české kinematografie výjimečným
počinem, který se vymyká zbytku tuzemské produkce už jen volbou námětu a žánru,
konceptuální promyšleností a precizně vysoustruženou technickou stránkou. Díky
tomu jej lze považovat za moderní filmové umění, které na rozdíl od většiny
jiných českých filmů opravdu vypadá jako produkt hodný roku 2018, který navíc
snese srovnání s filmy evropské úrovně. Jde o formálně invenční drama,
minimalisticky a pozvolně vyprávěné prostřednictvím často velmi dlouhých
statických záběrů s chytře vystavěnými kompozicemi, jehož tvůrce měl
jasnou uměleckou vizi i originální myšlenkový koncept, který dokázal nekompromisně
realizovat přesně tak, jak chtěl. Za to rozhodně všechna čest.
I tak je nicméně volba i realizace tvůrčího záměru poměrně diskutabilní.
Příběh o postupném psychicky i fyzicky destruktivním rozpadu jednoho manželství
totiž spoléhá na repetitivní opakování každodenních činností ústřední dvojice
(trénink na rotopedu, společná večeře, manželčino sexuální naléhání během
ovulačního období a podobně), jejichž prostřednictvím se film snaží konstantně
stupňovat napětí a nakonec vyvrcholit monstrózní mrazivou pointou, za kterou by
se nemusel stydět ani dejme tomu David Cronenberg nebo Darren Aronofsky. Leckomu
pak může taková struktura evokovat zbytečné natahování poměrně jednoduchého
a přímočarého děje, leč i přes mírně přehnanou vypravěčskou rozvolněnost a
pomalost jde o nezbytnost ve vytváření atmosféry napjatého očekávání,
které se dostavuje v míře vrchovaté.
Napětí je přitom ze začátku stupňováno jen plíživým tempem, a to pak postupně
přidává na intenzitě spolu s tím, jak Roman šponuje své síly a své nároky na
pravidelný trénink a náročnou životosprávu a jak se ve vztahu mezi oběma
partnery prohlubují trhliny, jasně patrné už od první chvíle. Zásadní (takřka
hororovou) rekvizitou je kyslíkový stan s hlučně hučícím a rudě svítícím
kompresorem, v němž Roman začne k Šarlotině nelibosti spát, aby se mu
přes den lépe okysličovala krev (a u něhož by se to s kompresí nemělo
přehánět, ale samozřejmě se to přehánět začne). Jistou gradaci lze pak
vysledovat i v postupných fyzických přeměnách obou hlavních postav (včetně
chuťovek typu vypadávajících nehtů).
Adam Sedlák při výběru hlavních protagonistů vsadil na neokoukané tváře,
což s sebou nese výhody i nevýhody. Sledovat málo známé i přitom poměrně
schopné herce působí svěžím dojmem, zároveň ale, byť spíše seriáloví herci Jiří
Konvalinka a Tereza Hofová svými výkony film utáhnou, tak se neubrání jisté
strnulosti při práci s dialogy. Nejlépe hraje nakonec Miroslav Hanuš ve
vyloženě okrajové vedlejší roličce.
Režie je pak pevně uchopená a je vidět, že Adam Sedlák měl silně pod
kontrolou každý aspekt svého filmu do nejmenšího detailu. Domestik vyniká i výbornou hudební složkou (od alternativní rockové
kapely Vložte kočku), která do filmu vnáší dynamičnost a dravost, za zmínku
stojí i střih a práce s rekvizitami (jak se manželství rozpadá, tak
v kuchyni uvadají květiny a hnije ovoce) a i celková výprava filmu
(sterilně studený a prázdný byt evokuje emocionální chlad ve vztahu,
z nějž romantika a vřelost dávno vyprchaly a zůstalo jen sobecké
prosazování vlastních zájmů), práce s kamerou a výtvarné řešení
jednotlivých scén.
Filmu možná někdo bude vytýkat emocionální prázdnotu nebo chladnost, avšak
ty jsou zjevně zcela záměrné. Záměrná je i jistá strojovost a mechaničnost ve
vztahu obou odcizených hrdinů, která ale prosákla i do filmového vyprávění a
snímek kvůli tomu působí trochu šablonovitě. Obě postavy jsou vyprofilované velice
jednoduše a za jejich činy nestojí žádná velká psychologie, byť Domestik by určitě byl rád považován za
psychologický film a rozhodně se pouští v řadě scén do nakousávání i
poměrně hlubokých psychologických témat. O něco zajímavější je nicméně rovina věnovaná
experimentování sportovců s hormony a látkami na hraně legality a polemika
o výhodách či nevýhodách vegetariánského jídelníčku a jiných forem stravování.
Celkově film působí na diváka trýznivě intenzivním dojmem po celou délku
stopáže, která působí jako dvě hodiny strávené nepřetržitou jízdou na
cyklistickém trenažeru, nicméně stejně jako zdánlivě nekonečné šlapání do
pedálů se i řada scén v Domestikovi
stane po čase poněkud ubíjející a člověk se pak spíš už těší, jak to dopadne.
Samotné finále filmu je sice mírně šokující, pozoruhodné a diskutabilní, ale
zároveň mohlo být ještě mnohem intenzivnější a působivější, kdyby bylo dotažené
ještě o krok dál. Škoda, že tomu tak není, protože to procedurální vršení diváckých
očekávání ohledně masivního vyvrcholení by si zasloužilo ještě podstatně
drsnější, temnější a brutálnější rozměr.
Žádné komentáře:
Okomentovat