Beze stop (Leave No Trace) – Recenze – 70%

Beze stop je drama americké nezávislé režisérky a scenáristky Debry Granik, která vešla ve známost obzvlášť díky svému předchozímu snímku Do morku kostí z roku 2010, nominovanému na čtyři Oscary včetně toho za nejlepší film. Hlavními hrdiny je tentokrát dvojice tvořená patnáctiletou dívkou Tom (Thomasin McKenzie, právem považována mezi kritiky za jeden z hereckých objevů roku) a jejím otcem Willem (Ben Foster, který bude hrát Jana Žižku v připravovaném českém historickém filmu Petra Jákla), kteří spolu žijí v lesích národního parku na okraji města Portland v dobrovolné izolaci od civilizace a společnosti ostatních lidí.

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Prakticky jde o film dvou postav, jejichž denní rutinu snímek vykresluje v úvodu – dvojice spí ve stanu, v improvizované kuchyni si vaří kromě běžných potravin i dary lesa, otec svou dceru sám učí (třeba i jak se správně skrývat) a oba žijí velmi nekonfliktně, čistě, v souladu s přírodou a radují se z drobností. Když jim dojdou potraviny, vyrazí na nákup toho nejnutnějšího do města, za peníze, které získávají z prodeje léků v bezdomovecké komunitě. Z jejich vzájemné komunikace později vyplyne, že Tomina matka před časem zemřela a že Will je válečný veterán trpící jakýmsi traumatem, kvůli němuž je nucen žít v ústraní a utíkat od jakýchkoli větších společenství. Tom jeho životní styl vnímá jako zcela přirozený, protože ani pořádně nezná jinou alternativu, ale když pak během následujících událostí přičichne k životu po boku dalších lidí, začnou se její představy o způsobu žití od těch otcových odlišovat.

Beze stop tudíž vypráví hlavně o tom, jestli bude silnější rodinné pouto mezi otcem a dcerou, nebo touha náctileté dívky žít svůj život po svém. Zásadními motivy jsou i osobní svoboda a způsob, jakým státy tuto svobodu omezují ve jménu domnělého vykonávání vyššího dobra, střet alternativně žijících jedinců s konzumním světem, který má o jejich existenci jinou představu, kterou se jim snaží vnutit, a případně i myšlenka, že domov nemusí nutně znamenat jen dům nebo byt. Univerzální srozumitelnost těchto témat pak dělá z filmu překvapivě divácky vděčnou záležitost, a to i přes pomalejší tempo a minimalistické vyprávění, často sdělující mnoho podstatného pouze skrz obrazy.

Děj filmu ubíhá velmi přirozeně a konzistentně kupředu poměrně nepředvídatelnými cestami, ačkoli někde v pozadí lze vycítit, jak to celé bude muset skončit, a závěrečná scéna pak není až tak emocionálně strhující, jak by mohla, ale to je hodně subjektivní a bude tudíž dost záležet na tom, jak moc velkou citovou investici divák do hrdinů udělá a jak moc bude souznít s jejich tužbami a pocity. Neuspěchané vyprávění si občas dává na čas, zejména při snaze zdůraznit jasně čitelnou, leč značně působivou vizuální symboliku – třeba když dojde k hlubokému souznění mezi koněm zavřeným v těsné stáji a Willem, který se cítí stejně uvězněný v domě, který je oběma hrdinům v průběhu filmu přidělen sociálními úřady. Scény se stromky, které se ručně ošmikávají a uměle upravují pro vánoční trh, zas metaforicky reprezentují to, jak se společnost snaží podobně „deformovat“ i titulní dvojici, aby pak splňovala zavedené požadované normy.

Snímek přitom nezaujímá žádné hodnotící stanovisko ani k materiálnímu způsobu života, ani k jeho přírodnímu protějšku, takže ani jeden z nich jednostranně nekritizuje a ani nefavorizuje. Veskrze ambivalentní postoj k oběma stranám má za následek absenci záporáků – nikdo ve filmu není zlý, jen podléhá jinému typu ideologie a životní filozofie. Vedlejších postav je přitom ve filmu celá řada, ty jsou ale krátce po svém představení většinou vzápětí opuštěny, jelikož hlavní hrdiny to táhne od lidí dál, respektive od jistého okamžiku už jen Willa, s Tom v čím dál tím méně dobrovolném závěsu. Je příjemné, že film nezaujímá v tomto ohledu příliš ostrá stanoviska, kritizuje snad jen nedostatek empatie a snahu vnucovat někomu cizí představu o „správném“ způsobu žití. Film spoléhá na precizní režii, jednoduché příběhové schéma, minimalistické scény, skvělé herecké výkony obou hlavních protagonistů a jasně čitelnou symboliku, na druhou stranu však zprostředkovává jen poměrně prchavý zážitek, jemuž schází nějaká vyloženě ikonická pasáž nebo výraznější vnitřní tah, které by celý film posunuly ještě o úroveň výš.

Beze stop je film vystavěný na dvou postavách a jejich psychologii, která ale rozhodně není doslovná, a ledacos je proto potřeba si trochu domyslet a prožít si cestu obou hlavních hrdinů spolu s nimi, aby došlo k tomu správnému napojení, a také na několika tématech, která naštěstí nečpí sentimentalitou a ani se nesnaží propagovat nějaký životní styl a přesvědčit diváky, že by měli zastávat stejné stanovisko (jako tomu bylo třeba u spřízněných filmů Útěk do divočiny nebo Tohle je náš svět, které byly v tomto ohledu ideologicky poněkud sporné). Je to film, který má co říct a říká to krásně, srozumitelně, bez kýče a laciného idealizování, leč svým vlastním tempem a se silně individuálním emocionálním dopadem.