Špion, který mi dal kopačky (The Spy Who Dumped Me) – Recenze – 40%

Prodavačka v supermarketu Audrey (Mila Kunis) jednoho dne zjistí, že její ex-přítel, který jí dal před pár dny sbohem, je ve skutečnosti tajný agent CIA. Nechal si u ní však tajemný předmět, po němž pase několik dalších agentů a členů teroristické organizace. Audrey se tudíž se svou nejlepší kamarádkou Morgan (Kate McKinnon) vydává do Vídně, kde se obě ženy ocitnou uprostřed mezinárodního spiknutí.

 

Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Na americké akční komedii Špion, který mi dal kopačky, jejíž název zjevně parodicky odkazuje k jednomu ze starších dobrodružství Jamese Bonda, je zajímavé to, že jde o plně ženský film – jeho hlavními hrdinkami jsou dvě třicátnice a natočila jej též žena. Před čtyřmi lety celovečerně debutující filmařka Susanna Fogel, která snímek režírovala a spolu s kolegou Davidem Isersonem i napsala scénář, zároveň udělala z postavy Morgan feministku a film pojala v duchu hesla „když si ženy něco zamanou, tak dokážou všechno na světě“ (a dokonce na tohle téma zazní citát od Michelle Obama), což pak v příběhu dokazují obě hlavní hrdinky, které si usmyslí, že budou tajnými agentkami, a také se jimi lusknutím prstu stanou.

Bizarní nicméně je, že ačkoli film šíří takovéto poselství o nekonečnosti ženských schopností, vůle a síly (což je chvalitebné), tak jsou Audrey i Morgan ve filmu stylizovány do podoby stereotypních stupidních Američanek, které nepoznají veřejnou knihovnu, ani když stojí přímo v ní, ale přitom se dokáží hned napoprvé skvěle ohánět s revolverem, protože hrály hodně střílecích videoher. Měly by být živoucími důkazy toho, že ženy jsou všehoschopné, ale zároveň přitom slouží jako zdroj jednoduchého humoru ve scénách, kdy třeba v drahé vídeňské nóbl restauraci dostanou záchvat průjmu, nebo upištěně zmatkují a panikaří tváří v tvář automobilu s manuální převodovkou.

Tahle obsahová nejednotnost se následně promítá do celého filmu, který by rád fungoval jako špionská komedie utahující si ze špionážního žánru, ale přitom se mu nedaří přijít s promyšlenou zápletkou, do níž by se divák dokázal jakkoli zainteresovat, a ani nenabízí dostatek humoru, jenž by si pohrával se žánrovými klišé – což jsou v podstatě ve filmu tohoto typu základy. Líný a nenápaditý děj neuspořádaně ubíhá nejasným směrem, přičemž až do dvou třetin filmu není zřejmé, co je vlastně v sázce (resp. kvůli čemu jdou všichni hlavním hrdinkám po krku). Téměř všechny vedlejší postavy v určité fázi příběhu obě hrdinky nečekaně podrazí (fakt skoro všechny, takže divákovi začne být záhy šumafuk, co se bude dít dál) a hlavně, aby vůbec mělo ženské duo nějakou šanci přežít, tak všichni záporáci musejí být totální idioti a směšní podivíni (včetně zakomplexované náctileté nájemné vražedkyně – gymnastky), které nelze brát ani na okamžik vážně.

Audrey a Morgan jsou navíc nesympatické a místy až nesnesitelné postavy, už jen proto, že když jim někdo míří pistolí na hlavu, tak jsou v koncích a ublíženě prosí o slitování, ale když jim zrovna bezprostřední nebezpečí nehrozí, tak se chovají namachrovaně a jako největší frajerky a tváří se hrozně drsně. Kate McKinnon ještě ledacos zachraňuje tím, že je v celém filmu JAKO JEDINÁ doopravdy vtipná a dokáže spoustu scén podat tak, že působí dostatečně komicky i přesto, že jednotlivé gagy samy o sobě až tak vtipné nejsou. Pohromou jsou i různé mužské postavy, jimž sice scénář mnohdy předepisuje akční scény a kontaktní souboje skoro až ve stylu Johna Wicka, ale jakmile dojde na dialogy, ukáže se, že jde o typově i herecky nevýrazné panáky.

Alespoň akce je řemeslně slušná a standardní, u některých hlášek a gagů se dá celkem pousmát a výhodou je i mládeži nepřístupný rating, umožňující kromě vulgárního vyjadřování postav (a půlsekundového záběru na penis) i zařazení sporadických krvavých cákanců. V rámci příběhu se navíc cestuje různě po středoevropských metropolích a část děje se odehrává i v Praze (a zpívá k tomu Yvonne Přenosilová), což je pro našince trochu výhoda, a i výprava je velmi slušná. Film má díky tomu dobrou šanci uspokojit diváky, kteří si vystačí s hodně nenáročnou, neřku-li rovnou primitivní a generickou akčně-komediálně-špionážní zábavou, nicméně nabízí se otázka, proč se spokojit s málem, když se v kinech prohání v podobném žánru agent Ethan Hunt ve snímku Mission: Impossible – Fallout, který je o velké množství kvalitativních pater výš. Argumentem mohl být důraz na ženský element, ale ten si autoři Špiona, který mi dal kopačky nakonec zpochybnili sami.