Prodavačka v supermarketu Audrey (Mila Kunis) jednoho dne zjistí, že
její ex-přítel, který jí dal před pár dny sbohem, je ve skutečnosti tajný agent
CIA. Nechal si u ní však tajemný předmět, po němž pase několik dalších agentů a
členů teroristické organizace. Audrey se tudíž se svou nejlepší kamarádkou
Morgan (Kate McKinnon) vydává do Vídně, kde se obě ženy ocitnou uprostřed
mezinárodního spiknutí.
Na americké akční komedii Špion,
který mi dal kopačky, jejíž název zjevně parodicky odkazuje k jednomu
ze starších dobrodružství Jamese Bonda, je zajímavé to, že jde o plně ženský
film – jeho hlavními hrdinkami jsou dvě třicátnice a natočila jej též žena.
Před čtyřmi lety celovečerně debutující filmařka Susanna Fogel, která snímek
režírovala a spolu s kolegou Davidem Isersonem i napsala scénář, zároveň
udělala z postavy Morgan feministku a film pojala v duchu hesla „když
si ženy něco zamanou, tak dokážou všechno na světě“ (a dokonce na tohle téma
zazní citát od Michelle Obama), což pak v příběhu dokazují obě hlavní
hrdinky, které si usmyslí, že budou tajnými agentkami, a také se jimi lusknutím
prstu stanou.
Bizarní nicméně je, že ačkoli film šíří takovéto poselství o nekonečnosti
ženských schopností, vůle a síly (což je chvalitebné), tak jsou Audrey i Morgan
ve filmu stylizovány do podoby stereotypních stupidních Američanek, které
nepoznají veřejnou knihovnu, ani když stojí přímo v ní, ale přitom se
dokáží hned napoprvé skvěle ohánět s revolverem, protože hrály hodně
střílecích videoher. Měly by být živoucími důkazy toho, že ženy jsou
všehoschopné, ale zároveň přitom slouží jako zdroj jednoduchého humoru ve
scénách, kdy třeba v drahé vídeňské nóbl restauraci dostanou záchvat
průjmu, nebo upištěně zmatkují a panikaří tváří v tvář automobilu
s manuální převodovkou.
Tahle obsahová nejednotnost se následně promítá do celého filmu, který by
rád fungoval jako špionská komedie utahující si ze špionážního žánru, ale
přitom se mu nedaří přijít s promyšlenou zápletkou, do níž by se divák dokázal
jakkoli zainteresovat, a ani nenabízí dostatek humoru, jenž by si pohrával se
žánrovými klišé – což jsou v podstatě ve filmu tohoto typu základy. Líný a
nenápaditý děj neuspořádaně ubíhá nejasným směrem, přičemž až do dvou třetin
filmu není zřejmé, co je vlastně v sázce (resp. kvůli čemu jdou všichni
hlavním hrdinkám po krku). Téměř všechny vedlejší postavy v určité fázi
příběhu obě hrdinky nečekaně podrazí (fakt skoro všechny, takže divákovi začne
být záhy šumafuk, co se bude dít dál) a hlavně, aby vůbec mělo ženské duo
nějakou šanci přežít, tak všichni záporáci musejí být totální idioti a směšní
podivíni (včetně zakomplexované náctileté nájemné vražedkyně – gymnastky),
které nelze brát ani na okamžik vážně.
Audrey a Morgan jsou navíc nesympatické a místy až nesnesitelné postavy, už
jen proto, že když jim někdo míří pistolí na hlavu, tak jsou v koncích a
ublíženě prosí o slitování, ale když jim zrovna bezprostřední nebezpečí
nehrozí, tak se chovají namachrovaně a jako největší frajerky a tváří se hrozně
drsně. Kate McKinnon ještě ledacos zachraňuje tím, že je v celém filmu
JAKO JEDINÁ doopravdy vtipná a dokáže spoustu scén podat tak, že působí
dostatečně komicky i přesto, že jednotlivé gagy samy o sobě až tak vtipné
nejsou. Pohromou jsou i různé mužské postavy, jimž sice scénář mnohdy
předepisuje akční scény a kontaktní souboje skoro až ve stylu Johna Wicka, ale jakmile dojde na
dialogy, ukáže se, že jde o typově i herecky nevýrazné panáky.
Alespoň akce je řemeslně slušná a standardní, u některých hlášek a gagů se
dá celkem pousmát a výhodou je i mládeži nepřístupný rating, umožňující kromě
vulgárního vyjadřování postav (a půlsekundového záběru na penis) i zařazení
sporadických krvavých cákanců. V rámci příběhu se navíc cestuje různě po
středoevropských metropolích a část děje se odehrává i v Praze (a zpívá
k tomu Yvonne Přenosilová), což je pro našince trochu výhoda, a i výprava
je velmi slušná. Film má díky tomu dobrou šanci uspokojit diváky, kteří si
vystačí s hodně nenáročnou, neřku-li rovnou primitivní a generickou
akčně-komediálně-špionážní zábavou, nicméně nabízí se otázka, proč se spokojit
s málem, když se v kinech prohání v podobném žánru agent Ethan
Hunt ve snímku Mission: Impossible – Fallout, který je o velké množství kvalitativních pater výš. Argumentem
mohl být důraz na ženský element, ale ten si autoři Špiona, který mi dal kopačky nakonec zpochybnili sami.
Žádné komentáře:
Okomentovat