MEG: Monstrum z hlubin (The Meg) – Recenze – 50%

MEG je zkratka pro megalodona, obřího žraloka z prehistorických dob, dosahujícího délky okolo dvaceti metrů, pochopitelně dávno vyhynulého. Tento vodní zabiják nicméně ožívá v americkém filmu MEG: Monstrum z hlubin, jenž je natočen podle románové předlohy a pojednává o skupině amerických a čínských vědců, kteří se na mořské výzkumné stanici nad Mariánským příkopem snaží dokázat, že dno příkopu je ve skutečnosti tvořené silnou vrstvou plynů, pod nimiž se nachází ještě další úroveň oceánu se skutečným dnem, dosud neobjevená a pravděpodobně obsahující pozoruhodné živočišné druhy. Sice mají pravdu, ale netuší, že jeden z těch pozoruhodných druhů má spoustu velkých zubů a pořádný hlad.

Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Takže poté, co několik odvážlivců pronikne v ponorce skrz zmiňovanou plynovou vrstvu, tak jsou zaprvé napadeni megalodonem a zadruhé tím proniknutím vytvoří otvor, jímž může tento krvelačný predátor uniknout do široširého oceánu. Tudíž je potřeba zavolat na pomoc elitního záchranáře a vyprošťovače Jonase (Jason Statham), aby se pokusil vyzvednout ze dna příkopu napadenou tříčlennou posádku, uvězněnou ve zdevastované ponorce (přičemž shodou okolností je jednou z těch tří jeho ex-manželka), a následně vymyslel, co s uniklou parybou, která místo rybářů zakusuje celé rybářské lodě.

Předně je potřeba říct, že co se týče scén se žralokem, tak ty jsou skvělé, hrozivé, dravé a napínavé, byť nečekejte žádné krvavé orgie (film je mládeži přístupný, takže v něm takřka není vůbec žádná lidská krev a vrcholem brutality je jeden záběr na ukousnutou ruku a jedna scéna s ohlodanou velrybou), což je obzvlášť škoda v pohříchu nevytěžené sekvenci, v níž megalodon zavítá na zalidněnou pláž. Režisér Jon Turteltaub (Kokosy na sněhu, Lovci pokladů) každopádně umí vytěžit hodně atmosféry a děsu z podvodních scén, každé žralokovo zjevení si dokáže perfektně načasovat a celkem slušně buduje i nejistotu okolo toho, kdo z vedlejších postav bude či nebude sežrán. Tím však jeho režisérský přínos končí a všechno ostatní je prachobyčejná, tupá a podprůměrná rutina bez jakéhokoli tvůrčího vkladu.

Většinu filmu je totiž žralok mimo centrum dění a místo něj se řeší vážná témata jako vztahy mezi postavami, hrdinství, obětování, láska (do Jonase se zakouká pohledná čínská vědkyně, zatímco ex-manželka se stane poněkud nadbytečnou a po své záchraně stráví zbytek filmu na ošetřovně), rodina (ta vědkyně má na základně i svého otce a osmiletou dcerku) a dávné křivdy (místní doktor mylně pokládá Jonase kvůli jeho předchozí záchranářské akci za cvoka). A navíc se to řeší způsobem, jemuž by se fanoušci dobrodružně-akčního žánru posmívali už v osmdesátých letech.

Úplně všechny postavy jsou navíc jen stereotypní figurky (nechybí technologičtí nerdové dělající pubertální sexuální narážky nebo užvaněný černoch, co neumí plavat) a film kvůli tomu většinou selhává v tom, aby divákovi na hrdinech filmu záleželo. Herecky také nejde o žádné lumeny a bohužel ani Jason Statham tentokrát příliš nestojí za řeč, protože mu scénář nepředepisuje dostatek akčních scén, v nichž by mohl zazářit a trousit tvrďácké hlášky, a nutí ho místo toho pronášet jalové dialogy, při nichž výrazově tuhý Statham nedokáže být dost přesvědčivý a charismatem to dohání jen stěží. Zvlášť když se pracně vymodelovaný úsměv v jeho podání zdá být náročnější úlohou než nahánění dvacetimetrového žraloka s harpunou na provázku.

Jinak hlavní dějovou kostru si samozřejmě tvůrci filmu vypůjčili z knižní předlohy, přičemž to, co si vymysleli navíc, je spíš úkrok k horšímu – kromě již zmíněné romantické linie třeba i úvodní prolog, v němž se Jason při své předchozí misi poprvé setká s něčím obrovským, co u dna oceánu zničilo ponorku, akorát že tehdy mu to nikdo nevěří. Tento úvod pak ale vůbec nenavazuje na zbytek filmu, v němž je megalodon poprvé vypuštěn na svobodu, až když vědci proplují jako první na světě skrz tu plynovou vrstvu, která ho de facto věznila, a tudíž na něj do té doby nemohla žádná jiná ponorka narazit.

V rámci poněkud pokleslého žánru „žraločích thrillerů“ pak MEG: Monstrum z hlubin tvoří lepší průměr hlavně díky bohaté tvorbě televizní stanice Syfy a společnosti The Asylum, jejichž snaha o sebe-parodický brakový přístup k tomuto žánru nabrala v posledních několika letech až absurdní obrátky (pro sérii Žraločí tornádo se již dotáčí šestý díl, vícehlavý žralok má už taky šest hlav a před žraločími zuby neuniknete už ani na poušti). MEG se sice snaží být relativně hodně seriózní, leč kvůli přihlouplosti a nenápaditosti scénáře i režie se z jeho béčkového námětu těžko vykřesá něco víc než povrchově atraktivní ozubená atrakce na jedno použití, kterou lze doporučit prakticky jen díky skvělému technickému zpracování a zejména díky digitálně bezchybnému megalodonovi a pár scénám, v nichž se vyskytuje.

Jako jednorázová letní zábava je MEG: Monstrum z hlubin přibližně na úrovni předloňských Mělčin, i když tam šlo spíš o sólový boj o přežití, zatímco MEG je ve žraločích sekvencích mnohem velkolepější a navíc je obohacen i o motiv troufalého lidstva trestaného za rozhodnutí stavět se přírodě do cesty. Akorát že tentokrát divák neodchází z kina s pocitem, že by bylo lidstvo potrestané dostatečně.