Jan Palach – Recenze – 80%

Netradičně v úterý 21. srpna, na padesátileté výročí počátku okupace, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, vtrhne do kin i český film Jan Palach. Režisér Robert Sedláček (Rodina je základ státu, Největší z Čechů) jej natočil podle scénáře spisovatelky, publicistky a scenáristky Evy Kantůrkové, jíž bylo v době Palachova protestního sebeupálení na Václavském náměstí osmatřicet let. Film se zaobírá přibližně posledním rokem a půl ze života Jana Palacha a končí okamžikem, kdy se dotyčný stal symbolickou pochodní, která měla vyvést národ z odbojové letargie.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Podobných dramat o známých českých osobnostech jsme tu měli v poslední době vícero, leč zatímco Českými lvy ověnčený Masaryk působil příliš akademicky, odtažitě, koženě a nedramaticky a Milada zas doplatila na dramaturgicky rozpadlé a nedovedné vyprávění i na mnohé technické nedostatky, tak Janu Palachovi se toho dá vytýkat podstatně méně a ze srovnání se zmíněnými snímky vychází jednoznačně jako vítěz. Nejde o žádný neživotný medailonek, ekvivalent školní přednášky z dějepisu, ani o pateticky oslavné velebení, které by Palacha prohlašovalo za národního hrdinu. Jde o překvapivě křehkou a intimní, ale též ráznou a zničující pouť skrze Palachovu osobnost na pozadí dobového kontextu i řady vlivů, které jej dohnaly k tak radikálnímu a pro mnoho lidí nepochopitelnému činu.

Průběžně budovanou změnu v atmosféře v československé společnosti, kdy počáteční odhodlání národa vzdorovat okupaci postupem času vystřídal lhostejný ústup z bojových pozic a bezpečný konformismus, film používá jako zásadní element pro utváření Palachovy motivace k touze provést něco opravdu rázného a vyzývatelského. Konkrétní myšlenku na akt upálení pak nechává v jeho hlavě utvářet prostřednictvím drobnějších motivů. Na brigádě ve Francii se Jan Palach dozvídá o sebeupálení Poláka Ryszarda Siwiece ze září roku 1968, do rukou se mu dostane i časopis se slavnou fotografií vietnamského mnicha, který sám sebe upálil v roce 1963. V kostele se zas od faráře dozvídá o nesmrtelnosti duše a pomíjivosti její tělesné schránky.

U postavy Jana Palacha se pak film nesnaží o kdovíjak hluboký ponor do jeho psychologických pochodů, ale spíš jen o výmluvné zachycení jeho osobnosti skrze řadu scén a obrazů, naznačujících jeho výlučnost z davu (třeba když v univerzitní aule jako jediný mlčí, zatímco ostatní studenti zpívají písničky Karla Kryla, nebo když se na brigádě v Kazachstánu neohroženě zastane ruského kamaráda). Jeho počáteční radostné a energické nadšení z přijetí na filozofickou fakultu se postupně mění ve smutné zklamání z pedagogických vzorů, spolužáků i z příliš pasivní veřejnosti. Je vykreslen jako hloubavý intelektuál, výrazný a osobitý i přes introvertně opatrné vystupování (sám nepije alkohol, leč je mu neustále vnucován všemi ostatními), přičemž pod slupkou na pohled sympatického mladého muže sem tam probleskne náznak psychopatie. Zásadní je v tomto ohledu scéna, v níž Palach na vesnici topí štěně – a činí tak bez mrknutí oka a se zcela chladnou hlavou, což předznamenává, s jakou neemotivní věcností bude přistupovat i k násilí na sobě samém.

Poněkud neučesaně v jinak velice promyšleném a pevně uchopeném filmu působí akorát linie věnovaná vztahovému trojúhelníku mezi Palachem, jeho přítelkyní Helenou a její spolužačkou a nejlepší kamarádkou Evou, která představuje vyzývavou vášnivou fyzičnost, jíž se dlouholetému (a spíš ochranitelskému než milostnému) vztahu Palacha k jemné a křehké Heleně, chodící v rámci dlouhodobé rekonvalescence o berlích, prakticky nedostává. Tato linie je sice příjemně citlivě rozehraná a v příběhu hraje důležitou roli, ale ve finále zůstává nedořečená a neukončená. O něco uspokojivější je v tomto směru věrohodněji vybudovaná vazba mezi Janem Palachem a jeho matkou v podání Zuzany Bydžovské.

Herecké výkony jsou jinak veskrze prvotřídní, přičemž ten nejzásadnější předvedl v hlavní roli Viktor Zavadil, jemuž se podařilo s překvapivou úsporností a přirozeností ztvárnit vše podstatné, včetně těch nejmenších výrazových nuancí. Vůbec sázet na málo známé tváře se vyplatilo a Viktora Zavadila tudíž zdárně a podobně úsporně doplňuje i Denisa Barešová coby Helena, Kristína Kanátová v roli Evy a další herci v menších rolích. Zuzana Bydžovská je z celého obsazení zdaleka nejznámější a herecky nejexpresivnější a předvádí svůj konzistentně vysoký standard (s věčně vlhkýma očima).

Leckteré scény jsou přitom velice návodné a polopatické, což lze přičíst na vrub nejen Sedláčkově režii, ale hlavně mimořádně konzervativnímu scénáři, s nímž režisér zjevně trochu bojoval, a který ho nutil ke kompromisům a opatrnosti. Autorka scénáře, osmaosmdesátiletá Eva Kantůrková, je kromě své záslužné publicistické činnosti známá i jako bývalým režimem zakazovaná a dokonce i vězněná spisovatelka, mluvčí Charty 77 a mimo jiné i spoluzakladatelka Občanského fóra. Na jejím příběhu o Janu Palachovi, k jehož napsání ji inspiroval Hořící keř (který Palachovou smrtí začíná), je sice znát, že za ním stojí osoba úctyhodného věku, ovšem jen ve smyslu přístupu k tradiční struktuře vyprávění a k uchopení historické látky a konkrétních scén. Samotné vyprávění je pak překvapivě nesmírně celistvé a stojí oběma nohama pevně na zemi, byť spadá do určité schematičnosti a šablonovitosti.

S přílišnou konzervativností se pojí i režie Roberta Sedláčka, která sice podléhá scénáři a poslušně jej naplňuje bez jediného náznaku snahy čímkoli formálně vybočit (a to se přitom Robert Sedláček ve svých starších autorských filmech snažil formálně vybočovat docela dost), ale na druhou stranu onen scénář naplňuje s nesmírnou precizností, filmařskou zručností a přemýšlivostí a především s univerzální srozumitelností. Robert Sedláček si vyzkoušel filmařskou tvorbu spjatou s československými dějinami už při natáčení televizních seriálů České století a Bohéma a tyto zkušenosti bohatě využil, včetně práce s přesnou dobovou stylizací, využíváním digitálních dokreslovaček (tramvaje na vršku Václavského náměstí) a režírováním davových scén (příjezd těžké vojenské techniky do Prahy). Skvěle a chytře pracuje s jednotlivými motivy, dokáže navodit značné napětí, i když je předem jasné, jak film skončí, a umí vytvořit emocionálně silné scény, aniž by musel moc tlačit na pilu (možná až na trochu patetickou, leč i tak dost působivou pasáž, v níž si davy lidí lehají do cesty tankům).

Jan Palach je (obzvlášť na české poměry) nebývale dobrý a působivý film, který drží pohromadě z hlediska příběhu, jednotlivých postav i stylu vyprávění, což v rámci české kinematografie není vůbec samozřejmé, a kromě toho překvapuje i úrovní kvality v jiných aspektech od hereckých výkonů až po uchopení jednotlivých scén. Robert Sedláček bravurně zvládl patrně velice technicky i psychicky náročné natáčení, a to i ve spolupráci s paní Kantůrkovou, která jistě měla vlastní vizi toho, jak dílo uchopit, a potvrdil tak svou pozici výjimečně schopného režiséra, jehož filmařina je čistá a poctivá bez ohledu na dostatek či nedostatek tvůrčí invence. Starší Sedláčkovy filmy, byť často silně ceněny kritikou, se obvykle nedočkaly valného finančního ohlasu u diváků, tak snad bude Jan Palach konečně průlomem. Zasloužil by si totiž úspěch nejen u nás, ale i v zahraničí.