Netradičně v úterý 21. srpna, na padesátileté výročí počátku okupace,
kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, vtrhne do kin i český
film Jan Palach. Režisér Robert
Sedláček (Rodina je základ státu, Největší z Čechů) jej natočil podle
scénáře spisovatelky, publicistky a scenáristky Evy Kantůrkové, jíž bylo v době
Palachova protestního sebeupálení na Václavském náměstí osmatřicet let. Film se
zaobírá přibližně posledním rokem a půl ze života Jana Palacha a končí
okamžikem, kdy se dotyčný stal symbolickou pochodní, která měla vyvést národ z odbojové
letargie.
Podobných dramat o známých českých osobnostech jsme tu měli v poslední
době vícero, leč zatímco Českými lvy ověnčený Masaryk působil příliš akademicky, odtažitě, koženě a nedramaticky
a Milada zas doplatila na dramaturgicky
rozpadlé a nedovedné vyprávění i na mnohé technické nedostatky, tak Janu Palachovi se toho dá vytýkat
podstatně méně a ze srovnání se zmíněnými snímky vychází jednoznačně jako
vítěz. Nejde o žádný neživotný medailonek, ekvivalent školní přednášky z dějepisu,
ani o pateticky oslavné velebení, které by Palacha prohlašovalo za národního
hrdinu. Jde o překvapivě křehkou a intimní, ale též ráznou a zničující pouť
skrze Palachovu osobnost na pozadí dobového kontextu i řady vlivů, které jej dohnaly
k tak radikálnímu a pro mnoho lidí nepochopitelnému činu.
Průběžně budovanou změnu v atmosféře v československé společnosti,
kdy počáteční odhodlání národa vzdorovat okupaci postupem času vystřídal lhostejný ústup z bojových pozic a bezpečný konformismus, film používá jako zásadní element
pro utváření Palachovy motivace k touze provést něco opravdu rázného a vyzývatelského.
Konkrétní myšlenku na akt upálení pak nechává v jeho hlavě utvářet prostřednictvím
drobnějších motivů. Na brigádě ve Francii se Jan Palach dozvídá o sebeupálení Poláka
Ryszarda Siwiece ze září roku 1968, do rukou se mu dostane i časopis se
slavnou fotografií vietnamského mnicha, který sám sebe upálil v roce 1963.
V kostele se zas od faráře dozvídá o nesmrtelnosti duše a pomíjivosti její
tělesné schránky.
U postavy Jana Palacha se pak film nesnaží o kdovíjak hluboký ponor do jeho
psychologických pochodů, ale spíš jen o výmluvné zachycení jeho osobnosti skrze
řadu scén a obrazů, naznačujících jeho výlučnost z davu (třeba když v univerzitní
aule jako jediný mlčí, zatímco ostatní studenti zpívají písničky Karla Kryla,
nebo když se na brigádě v Kazachstánu neohroženě zastane ruského kamaráda).
Jeho počáteční radostné a energické nadšení z přijetí na filozofickou
fakultu se postupně mění ve smutné zklamání z pedagogických vzorů,
spolužáků i z příliš pasivní veřejnosti. Je vykreslen jako hloubavý
intelektuál, výrazný a osobitý i přes introvertně opatrné vystupování (sám
nepije alkohol, leč je mu neustále vnucován všemi ostatními), přičemž pod
slupkou na pohled sympatického mladého muže sem tam probleskne náznak
psychopatie. Zásadní je v tomto ohledu scéna, v níž Palach na vesnici
topí štěně – a činí tak bez mrknutí oka a se zcela chladnou hlavou, což
předznamenává, s jakou neemotivní věcností bude přistupovat i k násilí
na sobě samém.
Poněkud neučesaně v jinak velice promyšleném a pevně uchopeném filmu
působí akorát linie věnovaná vztahovému trojúhelníku mezi Palachem, jeho
přítelkyní Helenou a její spolužačkou a nejlepší kamarádkou Evou, která představuje
vyzývavou vášnivou fyzičnost, jíž se dlouholetému (a spíš ochranitelskému než
milostnému) vztahu Palacha k jemné a křehké Heleně, chodící v rámci dlouhodobé
rekonvalescence o berlích, prakticky nedostává. Tato linie je sice příjemně
citlivě rozehraná a v příběhu hraje důležitou roli, ale ve finále zůstává nedořečená
a neukončená. O něco uspokojivější je v tomto směru věrohodněji vybudovaná
vazba mezi Janem Palachem a jeho matkou v podání Zuzany Bydžovské.
Herecké výkony jsou jinak veskrze prvotřídní, přičemž ten nejzásadnější
předvedl v hlavní roli Viktor Zavadil, jemuž se podařilo s překvapivou
úsporností a přirozeností ztvárnit vše podstatné, včetně těch nejmenších
výrazových nuancí. Vůbec sázet na málo známé tváře se vyplatilo a Viktora
Zavadila tudíž zdárně a podobně úsporně doplňuje i Denisa Barešová coby Helena,
Kristína Kanátová v roli Evy a další herci v menších rolích. Zuzana
Bydžovská je z celého obsazení zdaleka nejznámější a herecky
nejexpresivnější a předvádí svůj konzistentně vysoký standard (s věčně vlhkýma očima).
Leckteré scény jsou přitom velice návodné a polopatické, což lze přičíst na
vrub nejen Sedláčkově režii, ale hlavně mimořádně konzervativnímu scénáři, s nímž
režisér zjevně trochu bojoval, a který ho nutil ke kompromisům a opatrnosti. Autorka
scénáře, osmaosmdesátiletá Eva Kantůrková, je kromě své záslužné publicistické
činnosti známá i jako bývalým režimem zakazovaná a dokonce i vězněná
spisovatelka, mluvčí Charty 77 a mimo jiné i spoluzakladatelka Občanského fóra.
Na jejím příběhu o Janu Palachovi, k jehož napsání ji inspiroval Hořící keř (který Palachovou smrtí
začíná), je sice znát, že za ním stojí osoba úctyhodného věku, ovšem jen ve smyslu
přístupu k tradiční struktuře vyprávění a k uchopení historické látky a konkrétních
scén. Samotné vyprávění je pak překvapivě nesmírně celistvé a stojí oběma
nohama pevně na zemi, byť spadá do určité schematičnosti a šablonovitosti.
S přílišnou konzervativností se pojí i režie Roberta Sedláčka, která
sice podléhá scénáři a poslušně jej naplňuje bez jediného náznaku snahy čímkoli
formálně vybočit (a to se přitom Robert Sedláček ve svých starších autorských
filmech snažil formálně vybočovat docela dost), ale na druhou stranu onen
scénář naplňuje s nesmírnou precizností, filmařskou zručností a
přemýšlivostí a především s univerzální srozumitelností. Robert Sedláček si
vyzkoušel filmařskou tvorbu spjatou s československými dějinami už při natáčení
televizních seriálů České století a Bohéma a tyto zkušenosti bohatě využil,
včetně práce s přesnou dobovou stylizací, využíváním digitálních
dokreslovaček (tramvaje na vršku Václavského náměstí) a režírováním davových
scén (příjezd těžké vojenské techniky do Prahy). Skvěle a chytře pracuje s jednotlivými
motivy, dokáže navodit značné napětí, i když je předem jasné, jak film skončí, a
umí vytvořit emocionálně silné scény, aniž by musel moc tlačit na pilu (možná
až na trochu patetickou, leč i tak dost působivou pasáž, v níž si davy
lidí lehají do cesty tankům).
Jan Palach je (obzvlášť na české poměry) nebývale dobrý a
působivý film, který drží pohromadě z hlediska příběhu, jednotlivých
postav i stylu vyprávění, což v rámci české kinematografie není vůbec
samozřejmé, a kromě toho překvapuje i úrovní kvality v jiných aspektech od
hereckých výkonů až po uchopení jednotlivých scén. Robert Sedláček bravurně
zvládl patrně velice technicky i psychicky náročné natáčení, a to i ve spolupráci
s paní Kantůrkovou, která jistě měla vlastní vizi toho, jak dílo uchopit,
a potvrdil tak svou pozici výjimečně schopného režiséra, jehož filmařina je
čistá a poctivá bez ohledu na dostatek či nedostatek tvůrčí invence. Starší Sedláčkovy filmy, byť často silně
ceněny kritikou, se obvykle nedočkaly valného finančního ohlasu u diváků, tak
snad bude Jan Palach konečně průlomem.
Zasloužil by si totiž úspěch nejen u nás, ale i v zahraničí.
Žádné komentáře:
Okomentovat