Začátek 70. let, středoamerický stát Colorado. Do služeb policie se dává
mladý černoch Ron Stallworth (John David Washington, syn Denzela Washingtona),
který se z potupné práce v kartotéce rychle vyšvihne na pozici tajného
detektiva za účelem infiltrovat lokální černošské aktivistické akce. Pak se mu
ale podaří husarský kousek – zatelefonovat do místní buňky Ku-klux-klanu a pod
identitou fanatického vyznavače bílé rasy se vetřít do přízně jeho členů (umí
totiž mluvit jako běloch, takže po telefonu jeho skutečnou barvu kůže nikdo
nepozná). Na výpomoc pak dostane židovského policejního kolegu Flipa (Adam
Driver), který se pod jeho jménem vydává na srazy Ku-klux-klanu osobně, a
společně se pak snaží potutelně mařit jeho rasistickou, antisemitskou,
násilnickou a svým způsobem až teroristickou činnost.
Nový film Spikea Leeho (Jednej
správně, 25. hodina) s komplikovaným
názvem, obsahujícím v sobě zkratku KKK) se odehrává v časech, kdy v USA
sice už oficiálně padla rasová segregace černošských obyvatel, ale vlna nenávisti
vůči nim spíš ještě vzrostla. Mnozí běloši nenáviděli černochy, mnozí černoši nenáviděli
bělochy a ještě se běloši dokázali nenávidět mezi sebou kvůli náboženskému
vyznání. Spike Lee atmosféru tehdejší doby prezentuje na pozadí příběhu napsaného
podle knihy skutečného Rona Stallwortha, ale spíš než o děj samotný (který je
docela jednoduchý a přímočarý) mu zjevně šlo o vyjádření ohledně rasové
nesnášenlivosti a o poselství, že rasové či náboženské konflikty akorát
zbytečně vyvolávají násilí, při němž zbytečně umírají lidé.
Tón filmu je tudíž udáván dvěma proudy. Tím prvním je příběh inspirovaný
skutečnou událostí, kdy se černošskému policistovi doopravdy podařilo úspěšně
infiltrovat Ku-klux-klan, který se nese na vlně ironicky úsměvné kriminální
zápletky vybudované na napínavých, perfektně zahraných a umně režírovaných
situacích s vynikající dobovou stylizací, satirickými odlesky a prvky
žánru blaxploitaion. Tím druhým je usilovná snaha zdůraznit problematiku rasové
a náboženské nesnášenlivosti napříč celým filmem, přičemž tato snaha nabývá
místy až přehnaně didaktické formy.
V první čtvrtině snímku se například dočkáme dlouhé přednášky o zásadnosti
lidských práv pro černochy a o nevyhnutelnosti rasové války. V úvodu filmu
zas Alec Baldwin v návaznosti na ikonickou scénu z klasiky Jih proti Severu předvádí
anti-trumpovský skeč a v závěru se promítají dokumentární záběry z tragických
protestů v americkém Charlottesvillu z roku 2017, při nichž během
střetu různých nacionalistických, ultra-pravicových a jiných skupin
provolávajících nadřazenost bílé rasy s jejich odpůrci došlo ke třem úmrtím a
několika desítkám zranění, čímž se Spike Lee snaží vztáhnout téma filmu ke
dnešku a poněkud nadbytečně poukázat na to, o jak aktuální téma stále jde,
jakoby si snad zbytek filmu nevystačil upozorňovat na to sám o sobě.
Symptomatická je i nápaditá a působivá, leč i překvapivě doslovná a laciná pasáž,
v níž jsou přijímací rituály nových členů Ku-klux-klanu a jejich následné společné
promítání němého filmu Zrození národa,
doprovázené oslavnými výkřiky u scén s rasovými čistkami, průběžně
prostříháváno s vyprávěním starého černošského pamětníka, který smutně vzpomíná
na brutální lynčování pochybně odsouzeného černocha v době svého mládí. Místy
to skutečně působí až jako extrakt z příručky o rasismu pro pomalu
chápající začátečníky, kvůli čemuž to ani zdaleka nemá takový emocionální
efekt, jaký by to mít chtělo, a větší zážitek nakonec pozůstává ze zábavně neuvěřitelného,
až absurdního námětu s důsledně promyšlenými dialogy a vypointovanými scénami
trochu ve stylu Tarantina nebo bratří Coenů.
Skvělí herci disponují i bravurně napsanými postavami. Osobitě výrazný John
David Washington v hlavní roli představuje se svým převážně pacifistickým Ronem,
který je ochoten s bělochy normálně vycházet a spolknout kvůli tomu i
ledajakou urážku, protipól k Lauře Harrier, představitelce předsedkyně
černošského aktivistického hnutí, s níž začne Ron chodit v sekundární
vztahové příběhové linii, a která zaujímá vůči bělochům podstatně bojovnější pozici.
Flip se v podání umírněného Adama Drivera nejprve staví pasivně ke svému židovskému
vyznání, ale když se pak musí před Ku-klux-klanem přetvařovat a svou víru
skrývat, začne to v něm probouzet myšlenky na vlastní postoj k náboženské
tradici. Členové Ku-klux-klanu pak víceméně odpovídají představám o imbecilních
jižanských buranech, aniž by přitom ale upadli do přílišného stereotypu a
karikatury.
BlacKkKlansman každopádně disponuje jasnou a inteligentní strukturou, v níž
pozvolné tempo vyprávění, při němž mají řečené informace dost času zapůsobit,
vyvažují hbité dialogy, výkony typově přesně obsazených herců i formální
obrazová stylizace. Spike Lee sice k filmu přistupuje chytře, což je na
řadě scén jednoznačně vidět, ale sem tam zbytečně podceňuje diváky a sype do
nich své poselství příliš polopatě, triviálně a návodně. A v záslužné snaze
neustále upozorňovat na problematiku rasové nesnášenlivosti v průběhu celého
filmu od prvních do posledních vteřin pak zapomíná věnovat se ději, který se
též zdá být mírně zjednodušeným. Příběh je to však skvělý a takřka
neuvěřitelný, leč záštita skutečnými událostmi ho zachraňuje před pochybnostmi
o věrohodnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat