Úžasňákovi 2 (Incredibles 2) – Recenze – 70%

Roky 2000 – 2010 byly obdobím, kdy animační studio Pixar slavilo největší úspěchy a každý jeho film byl dokonalým vybroušeným klenotem, zatímco studio Disney plodilo druhořadé animáky, které čím dál tím znatelněji zaostávaly za konkurencí. Poté, co byl Pixar odkoupen Disneym a došlo k prolnutí obou společností, se to na jejich produkci projevilo tím, že Disneyho animované filmy si kvalitativně o něco polepšily a snímky Pixaru si naopak o něco pohoršily. I dnes sice Pixar čas od času stvoří nádherný a brilantní film (V hlavě, Coco), který dá vzpomenout na to, čím je (nebo možná byla) tahle firma výjimečná, nicméně to samé nelze říct o množících se pokračováních jejich slavných hitů (s výjimkou série Příběh hraček), které jsou sice pořád dobré, ale svým předchůdcům se ani náhodou nemohou rovnat, možná snad kromě úrovně animace. Platilo to pro Univerzitu pro příšerky, Hledá se Dory, Auta 2 i Auta 3 a bohužel to platí i pro film Úžasňákovi 2, v němž se pětičlenná superhrdinská rodinka Úžasňákových vrací do kin po čtrnácti letech.

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Děj je tentokrát o tom, že superhrdinové jsou sice pořád v ilegalitě, ale objeví se skupina vlivných boháčů a politiků, kteří by rádi změnili veřejné mínění a zasadili se o zrušení zákona zakazujícího superhrdinskou činnost. V tom jim má pomoci právě rodina Úžasňákových, a to konkrétně máma Elastička, která má za úkol provést pár hrdinských kousků a natočit přitom celou akci na video, aby měla veřejnost důkaz o její prospěšnosti. A táta Pan Úžasňák se mezitím musí postarat o domácnost. Pak se však objeví na scéně nový záporák s přezdívkou Hypnotizér…

Hlavní nedostatek Úžasňákových 2 spočívá v tom, že působí vyloženě jako odvar z jedničky, akorát s pár změnami. Drtivá většina z toho, co ve filmu funguje skvěle, je okopírovaná už z prvních Úžasňákových a mnoho nového snímek nenabízí (a když už, tak je to nanejvýš průměrné – viz třeba několik nových superhrdinských postav ve vedlejších rolích a také o poznání slabší děj). A zatímco v předchozím příběhu měl největší prostor Pan Úžasňák, tentokrát se uprostřed dění a akce ocitá pro změnu Elastička, aby to bylo genderově vyvážené. Pořád je to ale film především o rodičovské obětavosti, o dětech zachraňujících své rodiče a o tom, jak se rodina musí stmelit a naučit táhnout za jeden provaz.

Další problém je v tom, že za těch čtrnáct let se žánr superhrdinského filmu posunul o obrovský skok kupředu, ale tenhle vývoj Úžasňákovi 2 vůbec nereflektují a místo toho dělají, jako by se vůbec nic nezměnilo, přičemž plynule navazují v ději přesně tam, kde první Úžasňákovi skončili (a mezi příběhy obou filmů tudíž není vůbec žádný časový prostoj). To sice působí po tolika letech příjemně roztomile a nostalgicky, ale zároveň jde o symbol toho, že tvůrci snímku zamrzli v roce 2004 nejen z hlediska děje.

Už první Úžasňákovi byli v rámci superhrdinského žánru zajímaví hlavně tím, že kladli důraz na rodinnou tematiku, přičemž obyčejné každodenní domácí trable rodinky s nadlidskými schopnostmi (ale i časté vážnější momenty) byly prakticky důležitější než akční scény a navíc byly skvěle natočené, přirozeně zábavné, nevtíravě emotivní a dokonale všeříkající. Akční souboje sice mohly kdekoho ohromit, ale stejně se vám nakonec nejvíc zaryl do paměti zubožený výraz ve tváři Pana Úžasňáka, nuceného snášet potupnou práci v pojišťovně, kde se musel krčit v příliš těsné kanceláři. Úžasňákovi 2 tohle víceméně zachovali, akorát s tím rozdílem, že ubrali na emotivnosti a místo toho přitlačili na komediálně-groteskovém humoru (což obstarávají hlavně scény s batoletem Jack-Jackem), zatímco akční pasáže jsou už vyloženě generické, málo nápadité a nemají čím překvapit (což ale ještě neznamená, že nejsou svižné a zábavné).

Další věc, co byla na prvních Úžasňákových originální, byla nešťastná výchozí situace nutící nadpřirozené hrdiny žít v utajení, skrývat své schopnosti, vychovávat za těchto podmínek též nadpřirozeně nadané děti a marně toužit po návratu do boje proti zločinu. Premisa Úžasňákových 2 však počítá s tím, že v ní už nehraje roli to, kvůli čemu byli superhrdinové postaveni mimo zákon především – a sice že sem tam napáchali víc škody než užitku a kromě destrukce za sebou zanechávali i nespokojené zachráněné, kteří si třeba ani nepřáli být zachráněni – a výše zmíněné motivy téměř ignoruje (rodina Úžasňákových je sice na začátku zatčena po neúspěšné akci, ale pak stačí jediná úspěšná mise, aby byli superhrdinové znovu oslavováni) a výsledek je kvůli tomu mnohem tradičnější a obyčejnější.

Etická stránka superhrdinství se navíc řešila překvapivě uspokojivě a komplexně už v prvních Úžasňákových (a pro starší diváky od té doby i v Batman v Superman, ve Watchmenech a ve filmech od Marvelu) a Úžasňákovi 2 s ní oproti tomu nakládají hrozně primitivně. K dokonalému otočení názoru veřejnosti tu prakticky stačí lidem ukázat krátké video, v němž hrdinka zachrání několik lidských životů, aniž by přitom způsobila ničivou spoušť (a proto se také možná odehrává akční finále filmu na moři, kde není moc co rozbít).

Co ale drží film celou dobu vysoce nad vodou, jsou jeho vypiplaní a skvěle napsaní hlavní hrdinové, kteří svými sympatickými a skvěle vymyšlenými charaktery dokáží přebít většinu příběhových nedostatků (například slabou a zmateně vystavěnou motivaci záporné postavy). Nad Panem Úžasňákem, zoufale toužícím po návratu do akce a snažícím se být místo toho hrdinou alespoň v roli otce, se nelze nedojmout (a vidět ho nevyspalého a neoholeného patří ve filmu k nejpůsobivějším momentům). Elastička si zas získá srdce leckoho tím, jak se svým dětem věnuje třeba i během honičky se splašeným rychlovlakem a ani v záři reflektorů nepřichází o přirozenou skromnost. Jejich rychle běhající syn Dash a dcera Violet, která trpí supehrdinskou krizí ve vztahu k pohlednému spolužákovi, jsou tentokrát trochu ve stínu batolete Jack-Jacka, rychle si osvojujícího své nové schopnosti, který je ve filmu využíván výhradně jako spolehlivý zdroj humoru (byť poněkud laciného a prvoplánového) a krade si díky tomu spoustu scén pro sebe.

Po technické stránce je film samozřejmě silně na výši, ale oproti mnohým starším snímkům od Pixaru, které byly vizuálně podstatně úchvatnější, to rozhodně není žádná hitparáda a záměrně stylizovaná animace těl a obličejů působí u některých (vedlejších) postav skoro až zrůdně. Zajímavější je retro výprava filmu, odpovídající estetice 50. a 60. let, doplněná však o řadu moderních i futuristických prvků a odkazů na staré komiksy a bondovky, ale i to bylo o něco propracovanější už v prvních Úžasňákových (a stejně dobrá je i hudba Michaela Giacchina). Pozoruhodné je, že dobové stylizaci odpovídá i přístup filmu ke vnímání společenské úlohy žen, reprezentovaný nejen vedlejší postavou spolumajitelky společnosti, která Elastičku de facto zaměstná, ale hlavně samotnou Elastičkou, která vyráží do akce nejen kvůli obhajobě superhrdinů, ale i kvůli zaopatření rodiny, zatímco Pan Úžasňák zůstává doma s dětmi a trochu mu to ničí ego.

Úžasňákovi 2 jsou obstojným pokračováním a kvalitní rodinnou zábavou, byť už nejsou tak úžasní, jako bývali před lety, a od svého předešlého dobrodružství hodně opisují. To samé se nicméně dá říct o všech nedávných pokračováních od Pixaru, která mají tu smůlu, že se mezi animovanými filmy sice pořád řadí k nadprůměru, ale jsou srovnávány se svými podstatně lepšími a prakticky nepřekonatelnými předchozími díly.