Úsměvy smutných mužů – Recenze – 50%

České drama Úsměvy smutných mužů je filmem režiséra a scenáristy Dana Svátka, který v posledních letech natáčel pouze televizní projekty (Occamova břitva, seriál Reportérka…) a pro kina naposledy režíroval v roce 2009 trpce přijatý thriller Hodinu nevíš… vyprávějící skutečnými události inspirovaný příběh o „heparinovém vrahovi“. Úsměvy smutných mužů natočil podle stejnojmenného autobiografického románu Josefa Formánka, který se podílel i na scénáři. Románu, který je koncipován jako zápisky pacienta protialkoholní léčebny.

 

Zdroj fotek: bontonfilm.cz

Že má snímek knižní předlohu, je zřejmé už od jeho prvních pár sekund, které jsou stejně jako zbytek filmu podkresleny vypravěčským komentářem (častou to berličkou knižních adaptací), a v nichž je představen hlavní hrdina Josef (David Švehlík), na alkoholu závislý manžel a otec malé dcerky, jemuž dá manželka poslední šanci – buď se nechá léčit na odvykačce, nebo je mezi nimi nadobro konec. Josef tudíž dobrovolně nastupuje do léčebny, kde se stane svědkem útržkovitých mikro-příběhů dalších pacientů.

Hlavní zápletka týkající se Josefova pobytu v léčebně a jeho uzdravení/neuzdravení je strašlivě jednoduchá a fádní, leč existuje především jako pojítko mezi střípkovitými osudy mnoha vedlejších postav, z nichž zajímavý je třeba duchovní guru, který se považuje za bytost z jiné planety a za velitele jakési hvězdné flotily (skvěle obsazený Jaroslav Dušek), nebo bývalý korporátní manažer a sportovec (Ondřej Malý), přičemž oba navíc i dobře hrají. Všechny ostatní postavy (ještě krom hlavního hrdiny) jsou ale v lepším případě zajímavé jen velice málo a v horším případě se o nich prakticky nic nedozvíte skoro až do konce filmu.

S tím souvisí hlavní vypravěčský nedostatek spočívající v tom, že namísto představení všech zásadních postav hned zkraje je tvůrci nechávají do příběhu náhodně vstupovat a zase z něj odcházet, aniž by divák příliš tušil, co jsou vlastně zač. Takže například Jaroslav Plesl (třetí na plakátu) se najednou objeví v polovině filmu, stráví na plátně ani ne čtyři minuty a zase zmizí, aniž by cokoli výrazného udělal, přičemž jeho postava funguje pouze jako memento, že úspěšná léčba ze závislosti na alkoholu je možná. Jiný pacient (Ivan Franěk) se zas ve filmu vyskytuje výhradně jen jako nedůležitá figurka na pozadí jiných příběhů a jeho vlastní dějové linii se film začne věnovat až patnáct minut před koncem, což už je vyloženě s křížkem po funuse.

Nevýhodou této narativní strategie je to, že divák pak nedokáže cítit žádné emoce u žádné z těchto postav, protože s nimi (až na Švehlíka, Malého a Duška) nikdy neprožije víc než pět minut a za tu dobu je ani nestihne pořádně poznat, natož s nimi procítit nějaký jejich dramatický oblouk, beztak neexistující. Jediný hlubší význam filmu tak spočívá jen v neustálém varování před přemírou alkoholu i s jeho zničujícími následky a v neustálém poukazování na jeho nebezpečnost a snadné vytvoření návyku. Což je sice záslužná činnost, ale sama o sobě ještě neospravedlňuje existenci celovečerního filmu.

Třeba podobně koncipovaný snímek Dobří holubi se vracejí kromě toho fungoval i jako socialistická satira a děsil mnohem drsnějšími a neústupnějšími postavami ošetřovatelů (zatímco tady se dokonce do léčebny tajně pašuje alkohol, což je naprosto nevyužitý náznak zápletky, nad nímž tvůrci po jeho nadhození jenom mávnou rukou). Přelet nad kukaččím hnízdem je pak už úplně jiná liga a nedosažitelný sen, k němuž se Dan Svátek úsměvně přiblíží jen symbolicky v závěru, když nechá hlavního hrdinu zmanipulovat ostatní pacienty k přelézání zamřížované brány ústavu.

Úsměvy smutných mužů jsou ve výsledku nanejvýš obstojnou a průměrně režírovanou epizodickou ilustrací jinak asi zdařilého a sugestivního románu se zřetelně jasným poselstvím, která ale kromě dokolečka omílaného ponaučení a několika dobrých hereckých výkonů nemá moc co nabídnout.