České drama Úsměvy smutných mužů
je filmem režiséra a scenáristy Dana Svátka, který v posledních letech
natáčel pouze televizní projekty (Occamova
břitva, seriál Reportérka…) a pro
kina naposledy režíroval v roce 2009 trpce přijatý thriller Hodinu nevíš… vyprávějící skutečnými
události inspirovaný příběh o „heparinovém vrahovi“. Úsměvy smutných mužů natočil podle stejnojmenného autobiografického
románu Josefa Formánka, který se podílel i na scénáři. Románu, který je
koncipován jako zápisky pacienta protialkoholní léčebny.
 |
| Zdroj fotek: bontonfilm.cz |
Že má snímek knižní předlohu, je zřejmé už od jeho prvních pár sekund, které
jsou stejně jako zbytek filmu podkresleny vypravěčským komentářem (častou to berličkou knižních
adaptací), a v nichž je představen hlavní hrdina Josef (David Švehlík), na
alkoholu závislý manžel a otec malé dcerky, jemuž dá manželka poslední šanci –
buď se nechá léčit na odvykačce, nebo je mezi nimi nadobro konec. Josef tudíž
dobrovolně nastupuje do léčebny, kde se stane svědkem útržkovitých mikro-příběhů
dalších pacientů.
Hlavní zápletka týkající se Josefova pobytu v léčebně a jeho uzdravení/neuzdravení
je strašlivě jednoduchá a fádní, leč existuje především jako pojítko mezi
střípkovitými osudy mnoha vedlejších postav, z nichž zajímavý je třeba
duchovní guru, který se považuje za bytost z jiné planety a za velitele jakési
hvězdné flotily (skvěle obsazený Jaroslav Dušek), nebo bývalý korporátní
manažer a sportovec (Ondřej Malý), přičemž oba navíc i dobře hrají. Všechny
ostatní postavy (ještě krom hlavního hrdiny) jsou ale v lepším případě zajímavé
jen velice málo a v horším případě se o nich prakticky nic nedozvíte skoro až
do konce filmu.
S tím souvisí hlavní vypravěčský nedostatek spočívající v tom, že
namísto představení všech zásadních postav hned zkraje je tvůrci nechávají do
příběhu náhodně vstupovat a zase z něj odcházet, aniž by divák příliš
tušil, co jsou vlastně zač. Takže například Jaroslav Plesl (třetí na plakátu)
se najednou objeví v polovině filmu, stráví na plátně ani ne čtyři minuty
a zase zmizí, aniž by cokoli výrazného udělal, přičemž jeho postava funguje
pouze jako memento, že úspěšná léčba ze závislosti na alkoholu je možná. Jiný
pacient (Ivan Franěk) se zas ve filmu vyskytuje výhradně jen jako nedůležitá figurka
na pozadí jiných příběhů a jeho vlastní dějové linii se film začne věnovat až
patnáct minut před koncem, což už je vyloženě s křížkem po funuse.
Nevýhodou této narativní strategie je to, že divák pak nedokáže cítit žádné
emoce u žádné z těchto postav, protože s nimi (až na Švehlíka, Malého
a Duška) nikdy neprožije víc než pět minut a za tu dobu je ani nestihne pořádně
poznat, natož s nimi procítit nějaký jejich dramatický oblouk, beztak
neexistující. Jediný hlubší význam filmu tak spočívá jen v neustálém varování
před přemírou alkoholu i s jeho zničujícími následky a v neustálém poukazování
na jeho nebezpečnost a snadné vytvoření návyku. Což je sice záslužná činnost, ale
sama o sobě ještě neospravedlňuje existenci celovečerního filmu.
Třeba podobně koncipovaný snímek Dobří
holubi se vracejí kromě toho fungoval i jako socialistická satira a děsil
mnohem drsnějšími a neústupnějšími postavami ošetřovatelů (zatímco tady se
dokonce do léčebny tajně pašuje alkohol, což je naprosto nevyužitý náznak zápletky, nad nímž
tvůrci po jeho nadhození jenom mávnou rukou). Přelet nad
kukaččím hnízdem je pak už úplně jiná liga a nedosažitelný sen, k němuž
se Dan Svátek úsměvně přiblíží jen symbolicky v závěru, když nechá hlavního
hrdinu zmanipulovat ostatní pacienty k přelézání zamřížované brány ústavu.
Úsměvy smutných mužů jsou ve výsledku nanejvýš obstojnou a průměrně režírovanou
epizodickou ilustrací jinak asi zdařilého a sugestivního románu se zřetelně
jasným poselstvím, která ale kromě dokolečka omílaného ponaučení a několika
dobrých hereckých výkonů nemá moc co nabídnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat