Šestý díl série Mission: Impossible
opět napsal a režíroval Christopher McQuarrie, který natočil i díl pátý (a také
thriller Jack Reacher: Poslední výstřel
a podílel se i na několika dalších
scénářích filmů s Tomem Cruisem v hlavní roli), takže má nejen dost
zkušeností s Tomem Cruisem, ale i s akčními scénami, v nichž se
neustále zlepšuje. Film Mission:
Impossible – Fallout to potvrzuje, protože mnohé jeho akční sekvence tvoří
prakticky to nejlepší, co bylo možné vidět nejen v rámci celé série, ale i
v rámci akčního žánru posledních let obecně.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Předchozí Mission: Impossible – Národ grázlů byl strukturován do zhruba dvacetiminutových segmentů, z nichž
každý byl završen velkolepou akcí, a ty segmenty dohromady tvořily jednotný
dějový oblouk celého filmu. Trochu neuspokojivý byl akorát závěr, který
nekončil akční scénou, leč prostou konverzací mezi agenty, v níž si
všichni vyříkali, co bylo třeba, a pak se šlo domů. Mission: Impossible – Fallout má v podstatě stejnou strukturu,
akorát s tím rozdílem, že ty akční sekvence jsou ještě podstatně
velkolepější a úžasnější a finále tentokrát tvoří půlhodina čisté adrenalinové
rozkoše, u níž skoro nedýcháte a jen vstřebáváte všechnu tu filmařskou a
scenáristickou dokonalost.
Nejde přitom o to, že by v těch scénách bylo víc výbuchů nebo efektů,
nýbrž o to, jak jsou ty scény natočené, nasnímané, sestříhané a ozvučené – a
v tomto ohledu představují díky značné vynalézavosti, režijní nápaditosti
a dokonalému technickému zpracování maximálně vtahující fyzický zážitek, který
už netěží z absurdity a přehnanosti akce samotné, ale z její
osudovosti a překvapivě i syrovosti (lze si vzpomenout třeba na úvodní únos
letadla v Temný rytíř povstal). Navíc
je akce ve většině případů i příběhově vystavěná tak, aby bylo v sázce
opravdu hodně, a aby to všechno přirozeně gradovalo (takže v závěrečné
honičce helikoptér se hraje už nejen o osud světa, ale i o životy těch, na
nichž hlavnímu hrdinovi Ethanu Huntovi kdy záleželo nejvíc, a samozřejmě v doprovodu
smrtelného odtikávání šibeničního odpočtu).
Největší překážkou však je, stejně jako posledně, zoufale překombinovaná
zápletka, v níž se každých deset minut odhalí nějaký obrovský podraz nebo
zásadní dějový zvrat, který obrátí naruby úplně všechno. Několikrát se u řady
postav změní to, pro koho pracují, proti komu stojí, na jaké straně barikády
bojují a o co jim jde, do toho mají určití hrdinové různé dvojí identity a
vlastní tajné agendy, případně si i nasazují masky s realistickými
obličeji jiných postav, a celé to představuje obrovské zašmodrchané klubko
provázků, které se nedaří příliš rozmotat hlavně proto, že dá vůbec práci najít
těm provázkům konce. Zmiňovaná závěrečná půlhodina je tak napínavá a efektní
mimo jiné i proto, že už se hraje víceméně s odkrytými kartami, už se
neplánují žádné podrazy, příběh se stane podstatně přímočařejším a ustálí se i
motivace hrdinů, jimž v tu chvíli jde už jen o odvrácení potenciální
katastrofy.
Jinak děj je o tom, že Ethan Hunt (Tom Cruise) a jeho tým (opět Simon Pegg
a Ving Rhames) a částečně i jejich šéf (Alec Baldwin) a jejich kníratý CIA
doprovod (Henry Cavill) mají za úkol získat na černém trhu ukradené plutonium,
které mohou směnit za jistého experta na jaderné bomby (Sean Harris), toho času
drženého v policejní vazbě, kterého je potřeba za tím účelem unést, leč o
stejného muže mají zájem i jiné strany sporu, např. stále záhadná britská
agentka Ilsa (Rebecca Fergusson). Je to vlastně celkem prosté, ale ta
skutečnost, že si mnozí hrdinové filmu navzájem nevěří a po většinu stopáže na
sebe navzájem šijí různé intriky, pasti a podrazy, celou věc strašlivě
komplikuje a činí nepřehlednou a místy i zmatenou.
Zároveň je ale potřeba říct, že i tak je děj filmu vystavěn velmi chytře a
sofistikovaně, a to včetně epizodické struktury vyprávění, uvědomělé práce s motivy,
sebeironické práce s klišé (ale ne zas sebeparodické) a inteligentních dialogů,
v nichž se nezapomíná na humor. Na druhou stranu, jak snímek hodně sází na k dokonalosti
vypilovaných atrakcích v podobě monumentální akce, tak mu schází
výraznější emoce, za což může i relativní plochost postav, kdy se každý herec
či herečka prakticky jen drží své obvyklé machy (byť všichni hrají velmi dobře
a Tomu Cruisovi navíc patří speciální uznání za to, že stále nepoužívá
kaskadéry), a přestože film díky jejich výkonům vydrží být konzistentně zábavný
i v dialogových pasážích, tak v akčních sekvencích stejně napětí a
zábava strmě vstoupá (a na konci nejvíc).
Každopádně je pozoruhodné, jak každé další pokračování Mission: Impossible dokáže být přinejmenším stejně dobré jako jeho
předchůdce (resp. od dvojky dál), případně dokonce lepší. Snímek Mission: Impossible – Fallout je hodně
podobný Národu grázlů, ale má ještě
podstatně lepší akční pasáže, které z něj činí hodně velkou událost a
rozhodně je potřeba vidět je na co největším plátně (a 3D je bohužel zbytečné a
ne moc dobré). Fallout je také ze
všech dílů s přehledem nejdelší, ale ty dvě a půl hodiny utečou překvapivě
rychle.
A s trailery je to dnes vážně těžké. Buď prozrazují až příliš, nebo
obsahují scény, které ve filmu samotném nejsou. Proto na ně před návštěvou kina
radši ani nekoukám. (Trailer níže obsahuje jen to, co ve filmu je).
Žádné komentáře:
Okomentovat