Pokračování deset let starého prosluněného muzikálu Mamma Mia! navazuje na jeho příběh po deseti letech. Donna (Meryl
Streep) mezitím zemřela a její dcera Sophie (Amanda Seyfried) zrekonstruovala
na rodném řeckém ostrově na matčinu památku hotel a zrovna plánuje jeho
slavnostní otevření, na nějž zve všechny postavy z prvního filmu a mnohé
další. Tahle příběhová linie je pak vyprávěna na přeskáčku s jinou linií
odehrávající se třicet let v minulosti, v níž mladá Donna (Lily
James) poprvé přijíždí do Řecka a postupně potkává ony tři osudové muže
(budoucí Colin Firth, Pierce Brosnan a Stellan Skarsgård), s nimiž se
tehdy vyspala, a z nichž jeden se stal otcem její dcery Sophie.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Samozřejmě se nabízí otázka, jestli vůbec mělo cenu tenhle příběh nějakým
způsobem dál vyprávět a vracet se k jeho postavám. Ta první dějová linie ze
současnosti je totiž úplně o ničem a jde v ní vyloženě jenom o to, že
hlavní hrdinka rozešle pozvánky na slavnostní zahájení provozu hotelu, načež
pozvaní hosté dorazí a pak následuje mejdan. Jediné drobné drama vyplývá
z toho, jestli se podaří slavnost zorganizovat i přes narušení její
přípravy nečekanou bouřkovou přeháňkou (což je ve filmu doslova ztvárněno tak,
že do té doby slunečné nebe se během dvou vteřin temně zatáhne a během dalších
tří vteřin je bouřkou a přívalovým deštěm rozmetána slavnostní dekorace) a
jestli na mejdan dorazí i Sophiin snoubenec a dva ze tří jejích otců, kteří
mají pracovní závazky, a její babička, která jinak nikdy nikam nejezdí. V druhé
dějové linii z minulosti zas mladá Donna působí jako holka, která se vyspí
s každým hezkým klukem, který jí zazpívá písničku. Ale alespoň se tam taky
trochu řeší nějaké ty vztahy, i když strašlivě stupidně a povrchně.
On byl vlastně už první díl Mamma
Mia! strašlivě stupidní a povrchní, ale měl v sobě takový bezelstný rozradostněný
náboj a energii, že bylo snadné přijmout ho jako nezávaznou a nenáročnou letní
oddechovku, omluvit tím jeho naivní děj, primitivně cukrkandlové dialogy a líné
taneční choreografie a kochat se místo toho mořem a řeckými exteriéry a
poslouchat písničky od skupiny ABBA. Přesně tenhle náboj a energie nicméně
pokračování Mamma Mia! Here We Go Again
chybí. Částečný podíl na tom má i to, že velkou část toho náboje a energie
zprostředkovala pozitivně rozjuchaná, divoká, spontánní a rozevlátá Meryl
Streep v hlavní roli, která ovšem v tomto filmu nevystupuje (až na
závěr, kde se objeví na chvíli jako zpívající duch). Colin Firth, Pierce
Brosnan a Stellan Skarsgård tu sice vystupují, leč povážlivě málo.
No a bez toho náboje a energie už není čím ty nedostatky omlouvat, takže
zůstává jen kýčovitá dovolenková variace na Muzikál
ze střední pro milovníky (a spíš teda milovnice) Řecka (byť se film natáčel
v Chorvatsku), písniček od ABBY a přímořských retro diskoték. Taneční choreografie
už nepůsobí sympaticky neprofesionálně, ale odfláknutě a nenápaditě, přestože
se ironicky zdají být nákladnější a účinkuje v nich více tanečníků. Když
se Pierce Brosnan marně pokouší o zpěv, tak už to není roztomile úsměvné, ale
k nepřežití. Kdykoli někdo začne jakoby improvizovaně zpívat a ostatní
postavy se k němu najednou spontánně přidají, tak vás spíš napadne, odkud
znají text, než abyste si začali notovat s nimi.
Mimochodem co se týče těch písniček od ABBY, tak mnohé z nich už
zazněly v prvním Mamma Mia! a
tady jsou zopakované, byť třeba v jiném kontextu. Někdy bylo zřejmě dost
náročné ten kontext vůbec vymyslet, takže třeba aby mohla zaznít písnička Waterloo, tak kvůli tomu tvůrci nahnali
hlavní hrdinku do Paříže, kde má rande s chlapcem v restauraci
s napoleonskými motivy. Jinak ty písničky málokdy posouvají děj kupředu
(častěji spíš děj stojí, zatímco se zpívá) a jejich překlad v českých
titulcích je spíš podřízen tomu, aby se to rýmovalo, než aby to odpovídalo
tomu, o čem se v těch písničkách skutečně zpívá, což místy působí tak, že
postavy zpívají nahodilé věty bez zjevné souvislosti s tím, co se okolo
nich děje.
Pokud jde o herce, tak živelná Lily James je v hlavní roli mladé
Donny velice sympatická, ale z jejích mužských protějšků nikdo za zmínku
příliš nestojí a spíš jde o herce vybrané typově tak, aby se alespoň vzdáleně
podobali mladému Firthovi, Brosnanovi a Skarsgårdovi a snažili se je
trošičku imitovat, přičemž výsledek je silně diskutabilní. O poznání lépe se to
samé daří dvěma mladým herečkám, které mají hrát dvacetileté verze Christine
Baranski a Julie Walters. Co se staré gardy týče, tak zrovna ti nejlepší jsou
ve filmu strašlivě poskrovnu.
Film natočil britský režisér a scenárista Ol Parker, který mimo jiné
adaptoval scénář k Báječnému hotelu
Marigold a napsal i jeho pokračování Druhý báječný hotel Marigold), což jsou nenáročné a sympaticky pozitivní snímky,
které však rozhodně nevynikají z hlediska příběhu a stojí téměř výhradně
na charismatu a schopnostech velkého počtu zkušených a slavných herců. I Mamma Mia! Here We Go Again sice Ol
Parker zaplnil značným množstvím postav, nicméně svůj vlastní scénář, prakticky
rezignující na jakékoli vytváření zápletek, tentokrát i režíroval, přičemž se ukazuje,
že vypravěčsky dokonale selhává a navíc má velké problémy dodat snímku byť
minimální dynamičnost a spoléhá v tomto ohledu hodně právě na písničky
(které většinou přeci jen znějí dost chytlavě a je velká škoda, že v kině není
zvykem tleskat do rytmu).
Po vzoru indického hotelu Marigold Ol Parker vykresluje Řecko jako zemi,
kde čas plyne jinak a kde nikdy není pozdě na nové či dávno ztracené a znovu
nalezené lásky bez ohledu na věk. A také jako zemi jakéhosi prosluněného romantického
bezčasí, což vyplývá z toho, že Řecko v současnosti a před třiceti
lety vypadá ve filmu zcela totožně (alespoň lze doufat, že šlo o záměr, a ne o
diletantský přístup k dobové stylizaci). Zároveň je jeho film také hodně
o tom, že ženy by se měly držet svých snů a muži by je v tom měli
podporovat, leč je to prezentováno trochu slizce, jakože ženy jsou nevinné
duše, zatímco muži lžou a podvádějí a jde jim jen o to jedno (což je
obzvlášť úsměvné ve filmu, v němž dvě jeho vedlejší ženské hrdinky vyloženě
nedělají nic jiného, než že hází očkem po náhodných mužích).
Na pohled sice Mamma Mia! Here We Go
Again disponuje stejnými ingrediencemi jako jednička, leč výsledek je o
poznání horší, má ještě slabší děj a dialogy, jeho příběh je vyprávěn velmi
neumě a režírovaný je líně, nudně a nenápaditě (až tedy na občasný hezký záběr
kamery nebo vkusné prolnutí dvou scén). Srovnávat první Mamma Mia! a jeho pokračování je jako porovnávat Hříšný tanec a Hříšný tanec 2, nebo třeba první dva díly Deníku Bridget Jonesové. Mezi oběma filmy je značný kvalitativní propad,
dost možná i důsledek toho, že druhý díl pravděpodobně vznikl, jen aby se svezl
na popularitě a finančním úspěchu dílu prvního. Většinu z těch čtyřiceti
procent v hodnocení má na svědomí ABBA, jejíž písničky dokážou i napodruhé
utáhnout a oživit ledacos.
Žádné komentáře:
Okomentovat