Film Děsivé dědictví je
prezentován jako horor, čemuž odpovídají i všechny jeho plakáty a upoutávky. Nicméně
je to úplně jiný typ hororu, než bude většina diváků na základě těch upoutávek
očekávat.
Jeho základem je totiž pomalé a depresivní psychologické drama o truchlení,
zoufalství a disfunkčních rodinných vztazích, které je ovšem jako horor
natáčeno – a vypůjčuje si z tohoto žánru mnohé atributy, které se do filmu
s postupujícím časem pozvolna vkrádají čím dál tím intenzivněji. Zpočátku
jen sem tam na chvíli problesknou, pak se začnou hlásit o slovo častěji a
důrazněji a teprve až někdy v poslední čtvrtině začnou silně převažovat
všechno ostatní.
Byla by tudíž chyba těšit se na nějaký duchařsko-démonský hororfest ve
stylu V zajetí démonů 2 nebo
něčeho takového. Děsivé dědictví se
totiž snaží budovat napětí hlavně skrz atmosféru a psychické rozpoložení postav
a spíš než o strašení a bafání na diváka mu jde o jeho maximální znepokojení,
čemuž odpovídá i to, že obsahuje jen jednu jedinou lekací scénu, což ho už samo
o sobě výrazně odlišuje od všech ostatních hororů posledních let (možná
s výjimkou Uteč a Čarodějnice, s nimiž má ledacos
společného).
 |
| Zdroj fotek: Vertical Entertainment |
Na začátku filmu pohřbívá svou zesnulou matku hlavní hrdinka Annie (Toni
Colette), která s ní žila ve velkém rodinném domě na samotě u lesa spolu se
svým manželem (Gabriel Byrne), zhruba sedmnáctiletým synem (Alex Wolff) a
třináctiletou dcerou (Milly Shapiro). Všichni členové rodiny patrně trpí
nějakými potlačovanými psychickými újmami, což Annie utápí ve své práci
(vyrábění miniatur), syn v marihuaně, manžel v rezignované
lhostejnosti a dcera v bizarních koníčcích (mimo jiné sbírání hlaviček
uhynulých zvířátek). Annie svou matku příliš neoplakává, protože ačkoli ji měla
ráda, tak jejich vzájemný vztah nebyl v posledních letech nic moc.
Následně však už tak dost zdeptanou rodinu zasáhne podstatně ničivější
tragédie, která ji psychicky pošle na samé dno. A pak se teprve začnou dít
věci.
Překvapivě je Děsivé dědictví
dílem mladého amerického debutanta Ariho Astera, který v něm předvádí
naprosto suverénní a nápaditou režii a coby autor scénáře i mnoho pozoruhodných
myšlenek a komplexní práci s motivy (je nezbytné dávat neustále pozor, co
se na plátně děje, a pokud možno si to pamatovat). Je zcela evidentně schopný vést
herce k bravurním výkonům, jeho propracované postavy mají patřičnou
hloubku a příběh jeho filmu, jakkoli prostě ve výsledku vyznívá, je promyšleně
vystavěn na nebanálně strukturovaném pomalém vyprávění, děsivých obrazech, pozvolna
stupňovaném psychoteroru, postupném prohlubování bezradnosti všech hlavních
postav a mistrném dávkování informací. Každý nový poznatek totiž divákovi
poodkryje další malinkatý kousek skládačky, ale až do poslední chvíle ho
nenechá odhalit celé řešení najednou, čímž mu takřka znemožní odtušit,
k jakému typu vyvrcholení snímek dospěje. A tahle nejistota je
v kombinaci s tím vším ostatním ohromně působivá. Rozhodně jde o
tvůrce, jehož se vyplatí do budoucna bedlivě sledovat.
Psychologická linie snímku stojí hlavně na tom, jak se členové rodiny, jejichž
mizérii přiživují i noční můry a halucinace, vyrovnávají s bolestnou
ztrátou, a jak v nich bublají různá nahromaděná traumata, agrese, stres a
výčitky až na hranici explodování. Silně skličující atmosféru podtrhují i
herecké výkony, mezi nimiž nejvýrazněji vyčnívá Toni Colette, která měla ze
všech postav nejvíce prostoru pro exhibování, a byť místy při svých
hysterických výstupech trochu moc tlačí na pilu, tak už dlouho nebyla takhle
dobrá a takhle dobře obsazená. Ostatní oproti ní hrají umírněněji, leč jsou
naprosto bezchybní a věrohodní. Výkon mladé a doposud jen divadelní herečky
Milly Shapiro ještě umocnil výrazný make-up, dodávající její atypické tváři až
ohyzdný nádech.
Hororové prvky se nejprve projevují na bázi drobných podivností a nejasností
(světelné záblesky, občasné vidiny některých postav, zmínka o znesvěceném hrobě
a jiné podezřelé detaily), jichž nejenže začne časem přibývat, ale navíc začnou
společně překlápět film do jednoznačně nadpřirozené hororové roviny, která
postupně začne nabírat na obrátkách a posléze vygraduje do naprosto šíleného a
obskurního finále. Završení snímku je vpravdě unikátní a neotřelé, a byť ve své
perverznosti působí v první chvíli hrozně na sílu a prvoplánově, tak ve
skutečnosti dává smysl a chytře do sebe splétá všechny ty nitky, které k němu
od začátku vedly.
Velkou porci děsu pak režisér dokáže navodit i pouhým zvukem, hudbou nebo
správně zvoleným pohledem kamery. Často třeba nejprve zabírá vystrašené obličeje
svých hrdinů a až pak ukáže to, na co se dívají. Sem tam si vypomůže krvavým efektem,
digitálním trikem nebo mrtvolnou maskou, ale spíš sporadicky a vždy s nejvyšší
možnou efektivitou. Svou roli hrají i bizarní výjevy, které Annie skládá ze
svých miniaturních výtvorů. Každá drobnost se počítá.
Jediná podstatnější výtka tak směřuje k tomu, že na některé nejasnosti
zkrátka film neodpovídá a někdy si to sice lze domyslet, ale určité drobnosti
přeci jen nevyplývají z kontextu snímku dostatečně, načež působí matoucím
dojmem a nezdá se, že by šlo o záměrné matení. Proč se někomu zjevuje ve snu
pes, když rodina žádného psa nemá? Co to leží na konci filmu před domem a není
to náhodou ta samá věc, co ležela předtím v jiné scéně na silnici? Režisérova
snaha o nápadité obrazové kompozice je sice obvykle značně působivá, ale místy už
hraničí s prvoplánovým předváděním (záběr vzhůru nohama jsem ještě nepoužil, to
by se mělo napravit), a některé motivy jsou přeci jen předvídatelnější než
většina ostatních, tudíž kvůli nim ledacos dopředu odhadnete (třeba když padne
zmínka o alergii na ořechy u jedné z postav).
Děsivé dědictví rozhodně není nějaký standardní tuctový horor,
naopak jde o originální, nevšední a pozoruhodné dílo, které dokazuje, že na
poli hororu se dá pořád i dnes vymyslet něco nového. Nebývale filmařsky zručný Ari
Aster tomu navíc dokázal dát komplexní, inteligentní a působivý tvar, který
chytře kombinuje žánry, sugestivně pracuje s postavami i atmosférou a
neotřele využívá běžné hororové postupy k dosažení intenzivních pocitů,
jaké divák při sledování naprosté většiny moderních hororů až tak běžně
nezažívá.
Žádné komentáře:
Okomentovat