10. 7. 2018

KVIFF 2018 – První dojmy z Karlových Varů, Tina a Vore, Robin Williams a mnoho dalších

Poslední várka prvních dojmů z filmů letošního karlovarského festivalu zahrnuje, stejně jako předchozí dvě várky (TADY je první a ZDE je druhá) i reakce na filmy, které vstoupí v následujících měsících i do běžné distribuce. Pochopitelně v ní ale již nezmiňuji starší filmy, které jsem ve Varech viděl, jako třeba Bílý ráj z roku 1924, Cizince ve vlaku od Alfreda Hitchcocka nebo Vykoupení z věznice Shawshank, protože komentáře k nim by se těžko daly brát jako první dojmy. Nejlepšími filmy z těch, které jsem zhlédl, jsou nakonec čínské drama Sedící slon a americký western Nepřátelé. Osobně jsem si nejvíc užil krvavý grindhouse film o odplatě Mandy s Nicolasem Cagem, maniakální taneční horor Gaspara Noého Climax a dokument o Robinu Williamsovi Robin Williams: Mysl na dlani.

Robin Williams: Mysl na dlani – Komediální génius Robin Williams si nemohl zasloužit lepší filmový portrét, překvapivě obsáhlý, ucelený a věnující se jeho pracovním i soukromým činnostem napříč celým jeho životem. Vynikající střihová práce, dělaná zcela evidentně s láskou a úctou, doprovázená dobře vybranými Williamsovými kolegy, přáteli i rodinnými příslušníky. Místy film sice stojí příliš dlouho na místě a zbytečně nahání čas ukazováním dalších a dalších fotografií s Robinovým sympatickým obličejem, na druhou stranu záznamy z jeho komediálních vystoupení a filmů se prakticky nemají jak omrzet (a místy jde o vskutku unikátní záběry). Na konci se režisérka pochopitelně neubránila troše smutku, ale i tak pojala závěr velmi citlivě a bez tlačení na pilu. Málokdy se stává, abych se u dokumentu tak často smál nahlas. Věčná škoda velkého Herce. (80%)

Robin Williams: Mysl na dlani
Zdroj fotek: Film Servis Festival Karlovy Vary

Utop se, nebo plav – Mírně úsměvná nenáročná francouzská komedie, jejímž hlavním nepřítelem je málo humoru a přehnaná délka. Příběh o skupině životních ztroskotanců, kteří navštěvují kurzy synchronizovaného plavání pro muže a rozhodnou se vylepšit svou situaci účastí v mistrovství světa v této disciplíně, je bazénovou variací na Do naha s poselstvím, že sportovní úspěch vyřeší všechny vaše problémy, akorát tedy podstatně hůř napsanou a režírovanou. Úvodní hodinová expozice (než se začne pořádně trénovat) je hrozně úmorná a tvůrci používané metafory točící se kolem koleček a čtverců jdou zcela mimo. Efektních závěrečných 15 minut je docela uspokojivým vykoupením za tu bídu předtím, ale zas je divné, že plavci předvádějí nacvičenou choreografii, kterou jste je nikdy předtím neviděli trénovat. (40%)

Tina a Vore – Poctivý festivalový bizár, kombinující temnou skandinávskou krimi a bestiální romanci s fantasy mytologií, která je navzdory řadě WTF momentů jednoznačně zakořeněná v naší realitě a opřená o mnohovrstevné motivy reflektující současné dění ve světě, hlavně co se týče otázky pohlavní a sexuální identity a vztahu společnosti k menšinám. Jeho hlavní hrdinkou je ošklivá zaměstnankyně letištní ostrahy Tina, jíž nedostatky ve fyzickém vzhledu vynahradil osud jinak – dokonalým čichem, díky němuž dokáže vycítit i lidské emoce. Pak se ale seznámí s mužem jménem Vore, který je jí podezřele podobný a Tina v něm vycítí něco, co ještě nikdy předtím necítila. Pevnou rukou režírovanému žánrovému mixu by místy slušelo svižnější tempo, nicméně originalita, odvaha a jinakost se rozhodně cení. A také skvělé masky a herecké výkony obou titulních představitelů. (80%)

Tina a Vore

Muzeum – Takhle by možná vypadali Dannyho parťáci, kdyby se Soderbergh vykašlal na komerci a rozhodl se zůstat artový. Hlavní hrdina (Gael García Bernal), plánující vykradení Národního muzea, je dlouze představován včetně své komplexní rodinné a sociální situace a avizovaná loupež se nevýrazně odbude v první polovině příběhu během patnácti minut, aby se pak mohly ve zbytku snímku řešit různé existenciální otázky a krize identity zoufalých a do poslední chvíle váhajících hlavních postav. Vyprávění inspirované skutečnou loupeží z roku 1985 je doprovázeno množstvím originálních a až magických motivů a scén záměrně natáčených navzdory žánrovým předpokladům, celé to ale nemá skoro vůbec tah a všechno to směřuje jen k cílenému boření diváckých očekávání. (60%)

Všichni to vědí – Španělský snímek je prvním evropským filmem oscarového iránského režiséra Asghara Farhadiho (Rozchod Nadera a Simin, Klient). Jeho příběh se točí kolem početné španělské rodiny, jejíž členové se sjedou do rodné vesnice na velkolepou svatbu a navazující pořádnou oslavu – nálada nicméně opadne ve chvíli, kdy je během oslav unesena dcera hlavní hrdinky (Penélope Cruz) a neznámí únosci se začnou dožadovat výkupného. První půlhodina se zdlouhavou svatbou selhává v představení všech zhruba patnácti zásadních postav a vztahů mezi nimi (které vám začnou pomalu docházet až v pozdějším průběhu) a pak rozehrává děj, který připomíná nějakou detektivku od Agathy Christie, ale bez detektiva. Ve zbytku filmu se spíš řeší rodinné vazby a dávné křivdy než aby se vyšetřovalo, avšak neznalost totožnosti únosců do toho alespoň přináší prvek napětí a nejistoty. Díky kvalitním hercům (mimo jiné i Javier Bardem či Ricardo Darín) to není špatné, ale kvalitativně je to na úplně jiné úrovni než režisérovy předchozí íránské filmy. (60%)

Všichni to vědí

Svědkové Putinovi – Dokument věnující se zvolení a prvnímu roku vlády Vladimíra Putina ve funkci ruského prezidenta je zajímavým pohledem do zákulisí zejména Putinovy kandidatury a průběhu voleb a do soukromí Borise Jelcina, samotné záznamy z období prvního roku Putinovy vlády totiž už nejsou tak výmluvné a hlavně jsou zdrženlivě mělké - včetně momentů, kdy se Putin baví s režisérem a mluví přitom přímo na kameru. Dokument se od začátku prezentuje jako protiputinovský, stejně se v něm ale pochopitelně objevuje jen to, co Putin dovolil filmařům natáčet. (60%)

Geula – Izraelské drama vypráví o muži, jenž je sám na výchovu osmileté dcerky Geuly, která má rakovinu a potřebuje nákladné chemoterapie. Nedostatek peněz dovede věřícího zaměstnance supermarketu k obvolání dávných kamarádů, s nimiž měl kdysi rockovou skupinu, s plánem dát kapelu po letech znovu dohromady a přivydělat si hraním na svatbách. I přes dojemný námět je děj tohoto hřejivého a sladkobolného lidského dramatu se skvělou izraelskou hudbou ve výsledku poněkud, nevzrušivý, takřka bezkonfliktní a pomalu plynoucí, leč oživují jej neobvyklé lokální motivy, jako třeba otázka ortodoxního náboženství a téma společenských poměrů v Izraeli. A také hodně pomáhá, že je to opravdu moc dobře zahrané a natočené. (70%)

Cesta do Florianópolisu – Argentinská rodinka vyrazí na dovolenou do Brazílie a tam... se nic nestane. Tedy, trošku se tam začne míchat se vztahy (oba rodiče mají volné manželství, takže maminku začne balit brazilský pan domácí, jeho ex-manželka zase omámí tatínka, dcera si začne se synem pana domácího a syn na polovinu filmu zmizí, aby nedělal zbytečně křoví), ale na konci je stejně zachován status quo. Byla by to příjemná oddechovka, kdyby v ní kromě toho moře a prosluněných pláží byl i nějaký zajímavější děj, vyhrocenější konflikty nebo aspoň humor. Bohužel tam není nic z toho. (30%)

Cesta do Florianópolisu

Miriam lže – Drama natočené v Dominikánské republice se točí kolem dominikánské dívky Miriam, která se spolu s celou rodinou připravuje na velkou oslavu svých patnáctých narozenin. Tam ji má během tanečku doprovázet její přítel s francouzským jménem (což je ideální, protože v Dominikánské republice preferují sňatky s cizinci), s nímž se seznámila na internetu. Když se s ním ale pak náhodně potká a zjistí, že jde také o Dominikánce, začne o něm před zbytkem rodiny lhát. Miriam lže je banálním filmem o dospívání, jehož jediná zápletka je založená na zveličování úplné prkotiny. V náznacích pak lze z filmu vyčíst i reflexi společenských poměrů v Dominikánské republice, všechno ostatní je ale bohužel hrozně nevýrazné a podprůměrné. (20%)

Skokan – Ruské koprodukční drama vypráví o mladém chlapci s neobvyklou nemocí, díky níž necítí fyzickou bolest. S několika známými a se svou matkou, která ho odvedla z dětského ústavu mnoho let poté, co ho jako batole nechala v baby boxu, pak využívají tuto schopnost k vydělávání peněz – mladík vždy skočí pod nějaké předem vytipované auto a bohatého řidiče pak ostatní oškubou na úplatcích nebo u soudu. Pozoruhodný námět zní velice slibně a první půlhodina filmu utíká překvapivě svižně, pak se ale děj zcela zastaví, začne se motat v kruhu a hlavně přestane k čemukoli směřovat, snad jen kromě nevzrušivé snahy hlavního hrdiny vymanit se z podvodnické rutiny, do níž ho jeho okolí zatáhlo, což lze považovat za uspokojivý vývoj zápletky jen těžko. Jeden dobrý nápad roztažený na devadesát minut a bez pointy. (50%)


Žádné komentáře:

Okomentovat