Po první várce dojmů z filmů
uváděných na letošním karlovarském festivalu následuje druhá várka a po ní
ještě přibude třetí, kterou vydám ale asi až po skončení festivalu (dnes večer
jdu ještě na slavnostní zakončení). Mezi dojmy už nebudu zmiňovat nový a dlouho
očekávaný film Terryho Gilliama Muž,
který zabil Dona Quijota, protože na ten už jsem napsal plnohodnotnou
recenzi, kterou si můžete přečíst ZDE. A nyní už k tomu ostatnímu:
Domestik – Režisér a scenárista Adam Sedlák, tvůrce internetového
seriálu Semestr, válcuje českou
kinematografii svým precizně vysoustruženým celovečerním debutem evropské
úrovně, v němž vypráví o profesionálním cyklistovi a jeho ženě, která psychicky
i fyzicky trpí tím, jak se její muž snaží za každou cenu zlepšit a zefektivnit
svůj náročný trénink. Perfektně gradující drama/thriller/horor s jasnou
uměleckou vizí i originálním a promyšleným konceptem vyniká i výbornou hudební
složkou, která dělá z filmu ještě mnohem dravější jízdu než pevně uchopená
režie, silné herecké výkony a pozvolné tempo vyprávění, trýznivě intenzivní
jako celodenní jízda na kole po noci strávené v kyslíkovém stanu. Škoda, že to
nepokračovalo ještě dál a ještě drsněji. (70%)
Zdroj fotek: Film Servis Festival Karlovy Vary |
Všechno bude – nový český film od režiséra Olma Omerzu, který
sklidil nemalý úspěch se svým předchozím snímkem Rodinný film. To byl ale tehdy mnohem větší hardcore art, Všechno
bude je oproti tomu velice divácká a uvolněná road movie o
svobodě a volnosti, avšak se zjevnou sociální rovinou a s motivy chlapeckého
dospívání. Ze začátku je poměrně těžké se na film naladit, neb jeho hlavními
hrdiny je dvojice náctiletých chuligánů, kteří si pod tou svobodou představují
hlavně krádeže aut, útěky z domova, střílení po autech z airsoftové pušky a
pohrdání autoritami, což film přiživuje tím, že prezentuje dospělé postavy jako
nedbalé a nezodpovědné jedince nebo jako nedůvěryhodné podrazáky. Postupem času
se ale do příběhu a jeho postav nakonec vcítit lze, hlavně díky konstantně dávkovanému
lehkému humoru a maximálně přirozeným hereckým výkonům hlavních protagonistů.
Svoboda a uvolněnost každopádně prosákly i do struktury filmu a některých
konkrétních dějových aspektů, které působí velmi neučesaně, ať už se jedná o
rozdělení příběhu do dvou na přeskáčku vyprávěných časových rovin nebo třeba o
způsob jakým je z policejní stanice "odklizen" na většinu filmu jeden
ze strážníků. (60%)
Studená válka – snímek polského režiséra Pawla Pawlikowského (Moje léto lásky, Ida), oceněného letos v Cannes cenou za nejlepší režii, se
zabývá osudy dvou lidí, kteří se v období stalinského Polska seznámí při
sestavování lidového tanečně-pěveckého sboru, a přestože se milují, nemohou být
spolu trvale, a tak se jen potkávají na různých místech napříč Evropou. Vizuálně
Pawlikowski exceluje ještě víc než v oscarové Idě, po níž si
zopakoval černobílý obraz i poměr stran, a přinejmenším v první půlhodině jeho
snímek dokáže učarovat dravou a dynamickou režií i příběhem budování onoho
sboru, který se musí podvolovat přáním režimu. Na něj navazující hlavní dějová
rovina, melodrama o dvou nesympatických hlavních hrdinech, kteří by hrozně moc
chtěli být spolu, ale dělají přitom všechno proto, aby spolu být nemohli, se
však omrzí rychleji než dokolečka omílané lidové popěvky. (60%)
Climax – Další kontroverzní film Gaspara Noého (Zvrácený, Love), přidaný do festivalového programu na poslední chvíli, dávkuje od začátku v dlouhých záběrech snímaná taneční vystoupení, jejichž protagonisté začnou v průběhu divokého večírku podléhat neznámým drogám, které jim někdo přimíchal do pití. Úvodní taneční scéna je hypnotická dokonalost a čistá extáze, všechno ostatní je hlavně o tom, kam až jste ochotni zajít a kam až sahá vaše divácká výdrž. Velkolepá kameramanská show a epileptická choreografie za doprovodu techna na tripu aneb Noé ví, jak umíchat sangríu na míru. Posbíral své nejčastější trademarky, rozsypal je na tanečním mejdanu a cíleně tak stvořil halucinogenní apokalypsu s nulovým dějem, ale maximální efektností. Dravá experimentální jízda, neuvěřitelně progresivní a zároveň narcisticky pohroužená sama do sebe, ale tak co jiného taky od Noého čekat. Sledovat jeho filmy je jako objevovat nové formy komunikace. Artová hustota pro otrlé. (80%)
Dobré mravy – Brazilské drama s prvky hororu o bohaté těhotné
ženě, která žije sama v honosném domě a najme si na výpomoc a následné
opatrování dítěte černošskou chůvu – která ale netuší, že její zaměstnavatelka
nevědomky podniká náměsíčné noční výlety. A dalším překvapením je, co za dítě
se to má vlastně narodit. Dobré mravy
jsou žánrově rozháraným filmem, který každou chvíli rozehraje nějaké zajímavé
téma, ale záhy ho nahradí jiným nebo ho smete ze stolu nějakým dějovým zvratem,
aniž by ho stihl pořádně využít - z čehož na druhou stranu vyplývá alespoň
příjemná nepředvídatelnost příběhu. Horor je to velice nestandardní, přestože
nezapře kořeny v žánrové klasice a tradičních motivech - spíš jde ale o horor
společensko-sociální, který po devadesát procent stopáže ani jako horor
nepůsobí a dokonce tak ani většinou není natáčen. Možná i proto pak působí
některé jeho čistě hororové či krvavé scény nechtěně směšně, byť v kontextu
všeho okolo jsou vlastně zároveň ohromně působivé. Tempo vyprávění je navíc
řádně rozvleklé a film se s přibývajícím časem pokouší načít čím dál tím víc
různých myšlenek, ne každou ale dokáže dovést k uspokojivému završení. Pár scén
se nicméně zaryje do paměti snadno a na dlouho. (60%)
Mars - česká komedie Benjamina Tučka (Děvčátko) se odehrává v budoucnosti, kdy planeta Mars už dávno není v módě a nikdo na ní nejezdí, kromě zaostalých českých turistů. Zprvu slibný sci-fi námět o jedné takové posádce českých cestovatelů, kteří si vyrazí na pobyt na Marsu, se bohužel zvrtnul ve zmatený, špatně vyprávěný a neuvěřitelně nekonzistentní blábol bez děje. Je to po všech stránkách od režie a hereckých výkonů až po katastrofální střih a dialogy nepodařené tak epickým způsobem, že se to možná dá doporučit jako bizarní zajímavost, ale jinak těžko. Asi jen pět vtipů je relativně slušných a veškerý zbytek humoru se míjí účinkem natolik, že mnohdy ani není zřejmé, v čem měl ten humor spočívat. Nemůžu se ani pořádně rozhodnout, co označit za pomyslnou třešničku na téhle nesmyslné žumpě - jestli rádoby kovbojsky stylizovaného vypravěče, příšernou angličtinu všech protagonistů, nebo raději závěrečný zvrat, který sice staví veškeré předchozí dění na hlavu, ale protože na něj žádná z postav nereaguje, tak je nakonec takřka bez povšimnutí zameten pod koberec. (10%)
Mimořádná zpráva – Pozoruhodný český observační dokument se zabývá
jednou konkrétní událostí, kdy prezident Miloš Zeman poťouchle zorganizoval proslov
pro své přátele a přívržence ohledně oznámení týkajícího se jeho účasti či
neúčasti v druhé kandidatuře na post prezidenta republiky, ale nepozval na
něj žádná média. Film sleduje hon novinářů a pracovníků Hospodářských novin a
České televize za informacemi a odhaluje praktiky, díky nimž se k těm informacím
snažili dostat v co nejkratším možném čase, nicméně nepřináší příliš mnoho
nového těm, kteří se vyznají v českém společenském a politickém kontextu - a
ironicky kdo se nevyzná, ten se zas bude ve filmu jen horkotěžko orientovat.
Zůstává úsměvná exkurze po vypjatých pracovištích České televize a redakce
Hospodářských novin, zajímavá ukazováním toho, jak to v těchto médiích obvykle
funguje (a jací lidé tam pracují a jak spolu mluví - i když jejich jména a
pracovní funkce se dozvíte až úplně na konci). Mimořádná zpráva je lehkým humorem prodchnutým svědectvím o nelehké
práci novinářů, škodolibosti pana prezidenta a lidovém ironizování českého
politického bizáru. (60%)
Nepřátelé – Americký western režiséra Scotta Coopera (Black Mass: Špinavá hra) vypráví o
kapitánovi americké armády, který musí se svou jednotkou ke své velké nelibosti
dopravit nenáviděného vězněného indiánského náčelníka a jeho rodinu do chráněné
indiánské rezervace. Čistokrevná žánrová a mnohdy i nekompromisně drsná podívaná
zaujme vtahujícím a skvěle napsaným dějem, fantastickou režií a bravurními
herci - zvěsti o životním výkonu Christiana Balea v hlavní roli nelhaly, i
když je diskutabilní, jestli je to výkon nejlepší (rozhodně je ale v top 3 a je
úžasné Balea vidět, jak skvěle hraje očima, obočím, vráskami na čele i knírem).
O nejlepší výkon Rosamund Pike v hlavní ženské roli jde již ale bez
pochyby. Její tragická postava v sobě snoubí ženskou křehkost i sílu a
odhodlání, Baleův hrdina je zas o nic méně tragickým válečníkem, kterému v
nelítostném prostředí postupně docházejí přátelé-spolubojovníci. Snímek přetéká
silnými a závažnými tématy od polemiky o násilí, lidské povaze a morálce a tíze
svědomí po rozdíly mezi vražděním kvůli rozkazu a vražděním obecně. Majestátní
atmosféra, emoce, bravurně napsané postavy, dokonalá práce s motivy, poslední
čtyři minuty možná moc sladké, ale vlastně logické. Nejsou indiáni jako
indiáni. Velká pecka. (90%)
Chata na prodej – česká komedie režiséra a scenáristy Tomáše
Pavlíčka (Parádně pokecal) je minimalistickým
filmečkem sympatického charakteru, odehrávajícím se ve dvou a půl prostředích a
sledujícím vtipně pravdivé šarvátky jedné zábavné rodinky, která nalézá při
prodeji rodinné chaty komplikace ve vlastních řadách. V její společnosti si
kdekdo jistě vzpomene na svou vlastní rodinu (babička v podání Jany Synkové
nejvíc válí). Ze života odkoukané situace doplňuje takřka mystický a symbolický
závěr a skvělé herecké obsazení táhne film i tam, kde dialogy nestačí a humor i
děj trošku váznou - některé motivy nejsou uceleně dořešené (třeba vztah syna se
slovenskou přítelkyní) a ne všem postavám je věnována stejná péče (např. tatínek
nebo dědeček téměř nedostanou šanci se projevit a postava dceřina německého
přítele existuje zřejmě jen proto, aby bylo komu vysvětlovat, v čem spočívá
fenomén českého chataření). Jinak je to ale příjemná nezávazná zábava. (60%)
Touch Me Not – Vítězný film letošního festivalu v Berlíně sbíral
kontroverzní reakce už před svým překvapivým vítězstvím. Dokumentární formou
natáčený snímek na hraně hraného filmu a dokumentární rekonstrukce se věnuje lidem,
kteří kvůli různým formám psychických blokací nejsou schopni prožívat intimitu,
sexualitu a pomalu ani obyčejný fyzický dotek, aniž by se obešli bez terapeutických
sezení a rad "profesionálů" (ať už jde o psychoterapeuty, prostituty
nebo transvestity). Celý film je hrozně povrchní dvouhodinová terapie s
poselstvím, že ve světě sexuality neexistuje nic jako úchylka, fetiš nebo
odklon od standardu, zkrátka že všechno by mělo být považováno za normální, a
to včetně nočních swing/bdsm klubů, které jsou ale přitom kontraproduktivně
natáčeny hrozně naivně a klišovitě tak, aby působily prvoplánově odpudivě.
Výsostně umělecky nasnímaný film plný nahých těch se zaobírá emocionální cestou
svých hrdinů k vnitřní otevřenosti, nicméně všechno, co z jejich úst zazní, má
pro diváka nulovou výpovědní hodnotu, protože se všichni jen rýpou sami v sobě
a ve svých pocitech, ale jejich auto-reflexe není podrobena žádné smysluplné analýze. (40%)
Profil – Snímek režiséra Timura Bekmambetova (Wanted, Ben Hur) se celý
odehrává výhradně na obrazovce počítače (podobně jako třeba seriál Semestr nebo horor Odebrat z přátel) a jeho hrdinkou je novinářka, která si založí
falešný profil, kde sama sebe prezentuje jako dvacetiletou dívku nedávno
konvertovanou k islámu, aby se pokusila kontaktovat náboráře do ISIS a
dostala z něj informace, jak se pašují dívky z Evropy do Sýrie. Po technické stránce nesmírně pečlivě a do doetailu propracovaný film se silným námětem i působivým průběhem však trpí nevěrohodnou výchozí situací. Těžko uvěřit tomu, že by se investigativní novinářka pokusila infiltrovat ISIS jen tak z fleku, s nulovou přípravou a bez základní orientace v problematice Islámského státu, aby jí to přitom prošlo a ještě aby se navíc do celé té věci tak emocionálně zaangažovala. Druhá věc je, že zkušený terorista, který převáží několik dívek týdně, okamžitě neprokoukne naivní holku se zcela evidentně nově založený, facebookovým profilem a prázdnou pracovní plochou počítače, kde není nic než obrázek s čerstvě staženou tapetou té plochy. (60%)
Panický záchvat – Soutěžní film reprezentující Polsko je příjemně
svižnou povídkovou komedií, jejíž jednotlivé volně provázané příběhy mají
solidní základ v dobře vybudovaných situacích a dokonce i konzistentně gradují,
ale ne vždy jsou dovedeny k uspokojivé pointě. Ve výsledku zábavný mix bavící
legračními událostmi nasáklými stresem a pozvolně stupňovaným tlakem. (70%)
A ještě přidávám video, kde pro ČSFD rozebírám filmy ze sekce Hlavní soutěž. (Já jsem ten vlevo.)
A ještě přidávám video, kde pro ČSFD rozebírám filmy ze sekce Hlavní soutěž. (Já jsem ten vlevo.)
Žádné komentáře:
Okomentovat