Jsem božská (I Feel Pretty) – Recenze – 30%

Zaměstnankyně firmy prodávající kosmetiku Renee (Amy Schumer) je posedlá svým vzhledem a je přesvědčená o tom, že kila navíc ji činí zcela neatraktivní, z čehož pramení její mimořádně nízké sebevědomí. Pak se ve fitness centru zřítí z rotopedu a praští se do hlavy, následkem čehož začne sama sebe vidět jako štíhlou, krásnou a sexy supermodelku, načež se podle toho začne i chovat a její sebevědomí extrémně nakyne. Nový život začíná.

 

Zdroj fotek: bontonfilm.cz

Americká komedie Jsem božská (kterou natočilo jako svůj režijní debut scenáristické duo Abby Kohn a Marc Silverstein, které společně napsalo i filmy Až tak moc tě nežere a Jak přežít single) není dobrá ze dvou zásadních důvodů. Zaprvé je založená na jednom jediném vtipu (Renee si myslí, že najednou vypadá jako modelka z obálky pánského časopisu, ale všichni ostatní žádnou změnu nepozorují) a veškerý její děj stojí výhradně na rozvíjení tohoto vtipu, leč není to moc dobrý vtip a neobstojí ani v rámci jediné scény, natož aby obstál jako základ prakticky veškerého humoru ve dvouhodinovém snímku (i slovní gagy jsou značně omezené). Vtipný je akorát výchozí námět, ale všechno ostatní se odehrává v kruhu, který se pochopitelně brzy okouká – Renee pokaždé někam přijde, začne se předvádět, jaká je děsně sebevědomá a sexy, a ostatní jsou z toho zmatení a nervózní.

No a zadruhé zřejmě mělo jít o film, jehož poselství by spočívalo ve sdělení, že na nějakých institucionalizovaných ideálech krásy přece nezáleží, že každá žena může být pro někoho (a hlavně sama pro sebe) krásná bez ohledu na povrchní vizáž a že všechny ženy by se sebou měly být spokojené takové, jaké jsou (i když výjimky by se našly – třeba vážit přes 150 kilo asi není úplně ono, ne proto, že by žena se 150 kily nemohla být pro někoho sexy, ale protože by jí to mohlo způsobovat zdravotní komplikace). Zkrátka taková nová Bridget Jonesová, se kterou se snadno identifikuje každá žena, která si o sobě myslí, že je tlustší nebo ošklivější, než ve skutečnosti je, a která se po odchodu z kina bude cítit nově motivovaná a smířenější sama se sebou. Jenže tohle není to, co komedie Jsem božská říká. A bohužel se zdá, že si ani tvůrci sami neuvědomili, že poselství jejich filmu je ve skutečnosti zcela opačné.

Předně je na divačky od začátku přenášen pocit, že by se asi měly cítit špatně, pokud vypadají aspoň trochu podobně jako hlavní hrdinka, přičemž však její představitelka Amy Schumer rozhodně není ošklivá a domnělou výraznou nadváhu jí diagnostikuje jen módní reklamní standard upřednostňující vlastní představy o ideálu krásy. Tento dojem pak podtrhuje prostředí, v němž se Renee pohybuje – prostředí útlých modelek, módních ikon a reprezentantek luxusní kosmetické značky.

Nově získaná sebedůvěra hlavní hrdinky pak nepramení z toho, že by začala věřit sama sobě a svému vzhledu, nýbrž z toho, že se mylně domnívá, že se její „ošklivé“ tělo (a pravděpodobně i obličej – pohled na to, co přesně Renee vidí, je totiž divákům odepřen) jakýmsi kouzlem přetvořilo do nějaké štíhlé formy, která je automaticky považována za podstatně lepší a hezčí. Za její následné životní úspěchy pak ovšem mohou kromě zvýšeného sebevědomí i náhody – reprezentativnější pozici ve firmě například získá díky tomu, že její majitelka (velice zvláštně obsazená Michelle Williams) zrovna hledá nějakou „normální“ ženu, skrze kterou by mohla lépe přiblížit novou řadu kosmetiky i „méně exkluzivním“ zákaznicím. A její nový přítel Ethan (Rory Scovel) se do Renee sice nakonec zamiluje, nicméně až po delší době a po společném sexu – a ze začátku s ní randí hlavně díky její iniciativě, které on není schopen vzdorovat, a tak ji pasivně přijímá a tváří se u toho značně vystrašeně.

Je pravda, že Amy Schumer dobře hraje a ve filmu dochází i k příjemným a vtipným momentům, mezi něž se nejčastěji řadí některé romantičtější chvilky mezi Renee a Ethanem, nebo třeba legrační pasáž, v níž se před ním marně snaží schovat v restauraci, avšak tyhle zábavnější a upřímnější scény bohužel znatelně překrývá všechna ta faleš okolo, která by možná ráda měla povzbuzující efekt, ale není schopná tohoto cíle dostát:

• Renee se zúčastní soutěže „Miss bikiny“ a získá během svého živelného vystoupení hromadu podporovatelů, ale nakonec stejně vyhraje nějaká tuctová vychrtlina.

• I když se Renee splní sen o dokonale krásném zevnějšku, díky němuž by se před ní teoreticky mohl otevřít milion nových pracovních možností, tak její ambice přesto končí u přízemní touhy dělat recepční v kosmetické firmě, tj. sedět u stolu, být hezká, usmívat se, vítat návštěvníky a nabízet jim ionizovanou vodu v plastu.

• Na konci filmu má sice Renee motivační proslov před spoustou jiných žen o tom, že každá žena je krásná taková, jaká je, ale ten proslov má hlavně proto, aby udělala reklamu nové sérii cenově dostupné kosmetiky.

Pointa není v tom, že jsem muž a naschvál z principu nadávám na komedii cílící hlavně na ženské publikum. Nadávám na ni, protože nejenže není moc vtipná, ale především je nekonzistentní a ve snaze poskytnout ženám pozitivní poselství jim (ať už vědomě nebo nevědomě) podsunuje sdělení, že nejsou krásné jen proto, že nevypadají jako modelky z reklam.