Já, Simon (Love, Simon) – Recenze – 70%

Sedmnáctiletý středoškolák Simon je gay, ale zatím o tom nikomu neřekl, ani své rodině, ani přátelům. Pouze si anonymně dopisuje s jedním ze spolužáků, kterého zná jen pod přezdívkou „Blue“, a který svou homosexuální orientaci také na veřejnosti skrývá. Pak se však jeho elektronická korespondence dostane do rukou spolužáka Martina, který začne Simona vydírat. Když mu Simon nepomůže získat srdce své kamarádky Abby, tak Martin zveřejní jeho tajné emaily před celou školou…

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Zatímco nedávný snímek Dej mi své jméno se zabýval mužskou homosexuální tematikou na bázi výsostně umělecké a intelektuální formy, tak film Já, Simon zpracovává stejný motiv pro mnohem méně náročné diváky, a vytváří tím pro jemné artové oscarové drama hollywoodsky mainstreamový protipól. Příběh o dospívajícím klukovi, váhajícím jak a kdy prezentovat svou orientaci před ostatními, je adaptací románu Becky Albertalli Probuzení Simona Spiera, a jeho filmové zpracování nese znaky typické pro americké indie filmy z prostředí střední školy.

Zároveň je Já, Simon film o coming outu, o toleranci a o síle skutečných přátelství. K jednotlivým motivům přistupuje citlivě, s pochopením i nadhledem a smotává je do příjemné a místy i dojemné směsi dramatu a komedie. Neříká rozhodně nic nového a ani formálně není nijak objevný, ale je hrozně milý a optimistický, což pravděpodobně osloví cílové publikum i samo o sobě, ale hlavně je to ostře v kontrastu s oněmi umělečtějšími filmy, které se snaží přistupovat ke gay tematice hodně realisticky, komplexně a psychologicky a nebojí se ani chmurných, pesimistických vyznění (kromě Dej mi své jméno i 120 BPM, Na konci světa, Moonlight, A Single Man či Zkrocená hora), a vedle nichž se Já, Simon jeví jako růžový idealistický obláček z továrny na sny. Což ještě neznamená, že to je špatně, když to navíc zjevně plní svůj účel – předat divákům pozitivní sdělení, nabídnout feel-good zábavu a zanechat hřejivé pocity.

Možná by to bylo ještě hřejivější, kdyby se značná část zápletky netočila kolem toho, že vydíraný Simon začne lhát svým nejlepším kamarádům a brutálně jimi manipulovat, a kdyby divák nemusel trnout v očekávání okamžiku, kdy bude jeho počínání prokouknuto. Jistou pachuť v sobě zanechávají čistě komediální postavy, vyznívající však v některých případech spíš trapně (zástupce ředitele, na tebe se dívám), a slabost řady hrdinů pro rozmáchlá gesta a teatrálnost (vyznání lásky na fotbalovém stadionu, závěr na ruském kole), z nichž vyplývá, že Já, Simon není úplně potravou pro cyniky. Zároveň je vidět, že film vznikl podle knižní předlohy, neb v něm zůstalo několik věcí, které bylo tvůrcům patrně líto úplně vystřihnout, ale zároveň je nedokázali do děje pořádně zapracovat (příběhem se prolíná nacvičování studentů na školní vystoupení, čemuž jsou věnovány tak tři minuty celkem, a poměrně zbytečná je i Simonova mladší sestra, která až na vaření snídaní nemá žádnou další úlohu).

Na druhou stranu je to moc hezky natočené (spíše televizním režisérem Gregem Berlantim), na pár místech i dost vtipné a hlavně věrohodně a přirozeně zahrané – zejména Nick Robinson je v hlavní roli velmi sympatický, stejně tak i jeho rodiče v podání Joshe Duhamela a Jennifer Garner. Humor nepředstavuje nic sofistikovaného, ale občas se i trefně strefuje do homosexuálních stereotypů (a přitom obsahuje jako zdroj humoru i vedlejší postavu totálně stereotypního vykrouceného gaye, což je dost bizarní).

Já, Simon je vřelý a nenáročný film, na který se nesmírně příjemně dívá, když zrovna běží, ale po jeho skončení ten pocit moc dlouho ve výsledku nepřetrvá. Možná i proto, že sice poskytuje odvahu jít s pravdou ven těm, kdo ji stále tají ve svém nitru, leč činí tak prostřednictvím optimisticky stylizovaného světa, v němž se všichni chovají ideálně a maximálně chápavě, tudíž v něm ten coming out nepředstavuje zas až takovou výzvu.

Na jednu stranu je tak film Já, Simon pohodářskou vizí světa, v němž se za všech okolností fandí lásce bez ohledu na rasové, náboženské a homosexuální předsudky (a kdo nefandí, je potrestán), což má rozhodně své kouzlo, nicméně je to vize nahlížená přes naivně pohádkové růžové brýle (ale zas není úplně odtržená od současné reality, viz narážky na Donalda Trumpa či všudypřítomnost mobilů). Na stranu druhou je to nadějný příslib toho, že by svět takový mohl jednou být i ve skutečnosti, aby v něm nikdo nemusel svou orientaci skrývat v obavách z reakcí okolí. Jde o velmi snadno stravitelnou odpočinkovou jednohubku s pozitivním vyzněním, u níž si lze i pobrečet, ale kdo už má za sebou nějaká náročnější dramata na toto téma, bude mu možná připadat až příliš jednoduchá a povrchní.