Třicátník Tom (Topher Grace) je podmínečně propuštěn z psychiatrické léčebny
a ubytován v rozlehlém rodinném sídle, které zdědil po rodičích (otec žil
v domě delší dobu sám a spáchal sebevraždu pět dní před Tomovým
propuštěním), a kde musí vydržet třicet dnů domácího vězení, než bude konečně
zcela volný. Psychiatr ho zanechal s léky proti halucinacím a s radou, aby
věřil svému rozumu, nikoli očím. A halucinace samozřejmě přijdou. Nebo to
nejsou halucinace?
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Americký film Delirium kombinuje
psychothriller s hororem a jeho základ tvoří snaha o vytváření nejistoty
okolo toho, co všechno z toho, co hlavní hrdina vidí, je pouze výplod jeho
choré mysli, a co je naopak objektivní realita. Fór je v tom, že i ty
objektivně reálné věci a události jsou natočeny a pracuje se s nimi tak,
aby jako představy vypadaly. Filmu se díky tomu daří udržovat onu nejistotu po
poměrně dlouhou dobu, ale jakmile začne přibývat dějových zvratů a začnou se
odhalovat (ne)předvídatelné pointy, ukáže se to samé být i jeho největší
slabinou.
Zhruba první polovina filmu se vytasí hned několika slušnými lekačkami a
působivou atmosférou prostorného, řádně rozvrzaného, obstarožního a
depresivního panského sídla (emo obrazy!), po němž se Tom pohybuje, a které
uvnitř skrývá nejedno tajemství a ukryté zákoutí. Strašidelný dům je sice ohrané
hororové klišé, ale přitom překypující potenciálem a zároveň velmi funkční,
pokud se ten potenciál podaří pořádně vytěžit. A interiéry domu v Deliriu dokážou být děsivé, aniž by si
musely vypomáhat strašidly a nadpřirozenými jevy (jen párkrát se zjeví ohlodaná
mrtvola a neohlodaný dobrman).
Film natočil původem řecký režisér Dennis Iliadis, která má za sebou mimo
jiné remake Poslední dům nalevo z roku
2009 a obecně platí za rutinního hororového tvůrce schopného sem tam zajímavého
nápadu, pokud se po něm nechce moc. V první polovině Deliria je děj velice jednoduchý, případně rovnou neexistující, a
jde jen o to vydojit z působivého prostředí maximum napětí, což se Dennisovi
daří. V druhé polovině se nicméně děj postupně značně zkomplikuje a s přibývajícím
časem se film začne víc a víc rozpadat. Je pravda, že některé věci do sebe ve
finále hezky zapadnou, ale spousta jiných naopak nezapadne vůbec, stane se
nesmyslnými a film spolu s nimi ztratí na věrohodnosti. Bez spoilerů bohužel
nelze specifikovat.
Pak je tu ještě ta věc, že Topher Grace v hlavní roli není příliš
charismatický ani dost zajímavý (a ani bůhvíjak skvělý herec) na to, aby hlavní
roli utáhl a zahnal svým výkonem případnou nudu tam, kde tempo vyprávění
zvolňuje či upadá do opakujících se schémat. Což je trochu problém, když po 96
minut téměř nesleze z plátna. Vyloženě špatně ale zas rozhodně nehraje,
pouze nevýrazně a průměrně.
„Průměrný“ je ostatně slovo, které docela trefně postihuje celý film i jeho
jednotlivé složky, od režie a hereckých výkonů (je tu i pár vedlejších postav,
které možná jsou a možná nejsou halucinace) až po celkové ztvárnění námětu,
který měl podstatně na víc. Nadprůměrné je akorát výtvarně zdařilé a hororově
působivé prostředí starého domu, to ale zas vyvažují dialogy mezi postavami, v některých
případech vyloženě slabé, a sem tam značně nedomyšlená dějová realizace,
pokládající logiku na lopatky.
Delirium je film se slibným nápadem a dobrou pointou,
který mohl být vážně skvělý, kdyby byl opravdu chytře napsaný a natočený. Což bohužel není.
Žádné komentáře:
Okomentovat