Sportovní drama Souboj pohlaví,
natočené podle skutečných událostí z roku 1973, se soustředí na tehdejší
život tenisové šampionky Billie Jean King (Emma Stone) a bývalého tenisového přeborníka
Bobbyho Riggse (Steve Carell), jejichž vzájemné neshody v otázce
rovnoprávnosti žen a mužů vyvrcholily exhibičním tenisovým utkáním, v němž
pětapadesátiletý samozvaný šovinista Bobby ztělesňoval mužskou nadřazenost a
dominanci, zatímco podstatně mladší Billie reprezentovala společenskou rovnost
mezi pohlavími a hodnoty zastávané feministickým hnutím.
Kromě střetu šovinistického a emancipačního pohledu na svět, který se ve
filmu poctivě buduje od samého začátku, se však Souboj pohlaví snaží obsáhnout i další témata. S nástupem
sexuální revoluce v 70. letech jde ruku v ruce vedlejší rovina
příběhu, v níž vdanou Billie zaskočí náhlé city k její kadeřnici, jež
se vyvinou do tajného lesbického tabu románku. Dalšími motivy jsou
naznačená manželská krize na obou stranách kurtu, v případě Bobbyho ještě
doplněná o jeho závislost na hazardu a sportovních sázkách, a jistou roli hrají
i četné vedlejší postavy, jako jsou ředitel Asociace profesionálních tenistů,
Bobbyho rodina a dospělý syn z předchozího manželství, další členky ženského
tenisového sdružení vytvořeného kolem Billie a její manažerky a také její
úhlavní rivalka.
Film toho ve výsledku rozehrává až příliš a spoustě témat se věnuje jen
okrajově nebo zjednodušeně, čímž pádem pak tyto působí neuceleným dojmem či
zbrkle a zkratkovitě (příklad: půltucet tenistek bydlí spolu na jedné hromadě a následně
po dvojicích, ale když se k nim pak nastěhuje kadeřnice, tak je okamžitě
podezírána z milostného vztahu k jedné z nich, byť by se její
přítomnost dala logicky ospravedlnit i jinak). Tenis se ve filmu hraje
překvapivě málo a k pořádnému zápasu dojde prakticky až ve finále a ani
tak to nepůsobí dostatečně dravě a energicky, spíš jako takové tréninkové
pinkání (zejména v kontrastu s nedávným dramatem Borg/McEnroe, kde šlo bez problémů uvěřit tomu, že člověk sleduje
vyhrocený střet dvou profesionálních tenisových legend).
Z filmu to třeba vypadá, že manžel Billie je přítomen jen kvůli
omotávání jejích kolen ledovými obvazy a pozorování zápasů, protože
v jiných činnostech se neangažuje a i poměr své manželky s jinou
ženou v podstatě přijme bez větších námitek, což sice může vypadat jako
důkaz jeho citlivého pochopení a názorové pokrokovosti (v kontrastu
s ostatními mužskými postavami, které jsou všechny do jedné takřka
šovinistickými karikaturami), ale jeho přítomnost v příběhu to samo o sobě
neobhajuje. Důvod zařazení Bobbyho staršího syna do děje už pak není jasný
vůbec – a i mnohé další nadbytečné postavy a prvky (třeba Bobbyho výživový
poradce s magickými pilulkami) byly patrně začleněny jen proto, aby bylo
zadostiučiněno oněm „skutečným událostem“, v nichž roli evidentně sehrály.
Na sto procent se film nicméně pravdy nedrží a ledacos pozměňuje kvůli
dramatičnosti i celkovému vyznění, mnohé historicky zaznamenané události zas na
druhou stranu zvěčňuje s až dokumentární přesností.
Co se týče historické autentičnosti, je potřeba pochválit prvotřídní
dobovou stylizaci a casting, kdy zejména Emma Stone a Steve Carell byli
obsazeni a namaskováni tak, aby vypadali co nejvíc jako jejich skutečné předobrazy.
Oba kromě toho navíc skvěle hrají, ne však jakkoli výjimečně. Co však na rozdíl
od nich film sráží, je jednak do jisté míry celková realizace příběhu a hlavně pak
režie manželské dvojice Jonathana Daytona a Valerie Faris, kteří natočili už populární
Malou Miss Sunshine a sympatickou romantickou
komedii Ruby Sparks. Souboj pohlaví je z jejich filmů
zatím režírovaný nejhůře – což v jejich případě neznamená špatně, ale jen
průměrně a řemeslně standardně.
Základem Souboje pohlaví je střet
názorů mužů a žen na společenskou genderovou rovnoprávnost v kontextu počátku
70. let a ten je budován velmi slušně, všechno ostatní je ale zjednodušené a
zkratkovité od jednotlivých postav po většinu ostatních dějových linií –
sportovní rovina je dokonce obroušena z vyostřeného konfliktu tenisových
mistrů do nevtahující pohybové estrády. V dnešní době je film navíc v otázkách
postavení žen ve společnosti pochopitelně silně na straně ženského pohledu na tuto
problematiku, což ovšem divákovi znemožňuje zvolit si stranu a zkrátka mu
nezbyde než fandit Billie, protože Bobbymu se sice díky Carellově stylizovanému
komediálnímu výkonu dá zasmát, ale fandit mu by znamenalo riskovat pohrdavé
pohledy a označení za šovinistu. A také je tím pádem jasné, čím vítězstvím film
musí nutně skončit.
Žádné komentáře:
Okomentovat