Hastrman – Recenze – 70%

Baron Johann Salmon de Caus se někdy kolem roku 1830 vrací po mnoha letech z cest po světě do jakési české vesnice, kde měli jeho předkové zámek. Dá však přednost ubytování ve skromné chalupě poblíž rybníků, které jeho rod vybudoval, aby mohl dohlížet na jejich revitalizaci. Ve vesnici se zakouká do podstatně mladší rychtářovy dcery Katynky, která mezi ostatními vesničany vyniká svou živelnou nespoutaností a sečtělostí. Katynka zas vidí v galantním, tajemném a světaznalém baronovi únik ze svazující domoviny a příslib lepšího života. Komplikace spočívá v tom, že baron je zároveň hastrman. Takový ten, co umí dýchat pod vodou a má sbírku hrníčků s dušičkami. A vesnice o tom pochopitelně neví (a možná to neví ani baronův věrný sluha).

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Snímek Hastrman je na poli hraného celovečerního filmu režijním a scenáristickým debutem swingového zpěváka a herce Ondřeje Havelky, který doposud natáčel pouze dokumenty a videoklipy a také režíroval na divadle. Jde o adaptaci stejnojmenného románu Miloše Urbana, skládajícího se ze dvou odlišných částí. První část je znepokojivým romantickým příběhem o spalující vášni vodníka ke sličné dívce zasazeným do 19. století a druhá je ekologicko-politickým thrillerem odehrávajícím se v současnosti, přičemž obě části spojuje titulní postava hastrmana a zásadní téma osudového vztahu člověka a krajiny. Film Hastrman je adaptací jen oné první části, ovšem s myšlenkovým přesahem do části druhé.

Věc se má tak, že Hastrman vyniká nad ostatními českými filmy poslední doby atraktivním námětem, jasnou koncepcí, výraznou atmosférou a obecně vysokou kvalitou celkového uchopení, velmi zdařilého v naprosté většině rovin realizace od hereckých výkonů po kameru, hudbu a kostýmy. A Ondřej Havelka roli režiséra skvěle zvládl a z filmu je jasně patrné, že měl každý záběr pevně v ruce a u každé scény přesně věděl, co dělá, byť pohromadě ty jednotlivé scény místy už tak dobře nesedí. Zároveň je však jeho režie i způsob filmového vyjadřování mimořádně nemoderní a omšelá a Hastrman tím pádem působí z hlediska filmového jazyka dost zastarale, ne-li přímo archaicky. Nelze říct jednoznačně, zdali jen pan Havelka nesledoval vývoj kinematografie v posledních několika desetiletích nebo jestli jde o stylizovaný záměr, protože je v té archaičnosti poměrně důsledný a konzistentní a je nutno poznamenat, že to není na škodu, neb to má své kouzlo, hodí se to ke zvolenému tématu a pomáhá to utvářet svéráznou atmosféru filmu. Formálně Hastrman připomíná něco mezi Devátým srdcem Juraje Herze a Kyticí F. A. Brabce, když si odmyslíte scény natáčené pomocí dronů.

Motivy převzaté z románové předlohy bohužel působí v mnoha případech značně ohlodaně, zkratkovitě a zmateně. Finální vyústění má bez znalosti druhé části románu úplně jiný význam a navíc i dost nesmyslný, smysl závěrečného epilogu je spíš diskutabilní než zřejmý, konzistence v chování, motivacích a uvažování některých postav se s přibývajícím časem rozpadá a řada dějových zvratů přichází náhle a bez potřebné gradace. Jiné knižní pozůstatky, např. řazení filmu do kapitol nebo občasný vypravěčský komentář hlavního hrdiny, zas působí nadbytečně a slouží spíš jen jako vypravěčské berličky. Komplikovaný žánr filmu je nejčastěji popisován jako romantický thriller, což je ale u poetického milostného příběhu s pohádkovými a hororovými prvky a důrazem na výrazové prostředky romantismu a lidové tvorby poněkud zjednodušené a zavádějící označení. S onou archaičností se navíc pojí i jistá přepjatost zejména v dramatických a emocionálně vyhrocených scénách filmu, které svou výstředností působí na pár místech nechtěně směšně (viz scéna s pokusem o znásilnění v dešti nebo pasáž, v níž Katynka vábí barona přes zeď zvuky předstírané koupele a vášnivými vzdechy).

Herci jsou výborní všichni. Karel Dobrý je v hlavní roli vyloženě dokonalý, správně démonický, černohumorně ironický a charismatický a bravurně zvládá náročné ztvárnění vnitřních běsů, které v něm probudila zapovězená láska. Simona Zmrzlá je coby Katynka také nesmírně přesvědčivá, přestože její postava nekonzistentně balancuje mezi přirozeně sebevědomou, ráznou a silnou ženskou osobností, která si omotává muže ve vesnici kolem prstu, a snílkovskou a nerozhodnou naivkou, kterou naopak manipulují ostatní. Výborný je i Jan Kolařík jako farář bojující s vlastním chtíčem. Méně známé herce pak doplňují známější tváře ve vedlejších rolích, např. Jiří Lábus coby baronův sluha nebo David Novotný jako otec Katynky, dojde ale i na Norberta Lichého, Vladimíra Polívku či Jiřího Maryška.

Skvělá je výtvarná kamera Diviše Marka, atmosférická hudba Petra Wajsara i většina zbylých řemeslných aspektů, jen střih sem tam připouští zřetelnou nenávaznost záběrů a chyb v kontinuitě. Výrazným motivem je kromě lásky, deziluze, vztahu člověka s přírodou a bojem postav s vnitřními pudy i střet křesťanské víry a pohanských zvyků. Děj filmu je lemován lidovými písněmi a rituály cyklického roku, což vytváří v kontextu ostatního dění zvláštní kontrasty – vesničané sice pobožně (takřka až fanaticky) uctívají Ježíše v kostele, zároveň si z něj ale dělají legraci v parodickém divadelním představení na motivy pašijových her, autority sice respektují, ale za zády je pomlouvají nebo si z nich utahují, společně žijí v přátelské pospolitosti, přitom ale neváhají jeden druhého odporně zesměšnit před ostatními. Netřeba v tom nutně hledat nastavování zrcadla společnosti, spíš jde jen o další prostředek určený k vykreslení tehdejších vztahů mezi lidmi a celkové atmosféry filmu. Jen kvůli tomu nelze tvrdit, že by baronův příjezd způsobil rozkol ve vztazích mezi ostatními vesničany, protože ty jsou zjevně pokřivené a patologické i bez jeho přičinění.

Některé scény jsou každopádně špičkové, neřku-li mistrovské. Třeba když vesničané hodlají zabít kohouta v rámci pohanského obětního rituálu za účelem přivolání deště, čemuž se snaží zabránit farář, leč skončí to krví na pastorově tváři a průtrží mračen ve správnou chvíli. Nesmírně působivé, byť potenciální motiv otřesení farářovy víry zůstal nevyužit. Postupem času ale začne podobně impozantních scén ubývat a ve druhé polovině filmu se bohužel začne více projevovat zmíněná nekonzistence v chování postav a příběhová zbrklost, kdy třeba zásadní hromadný konflikt mezi vesničany a baronem vznikne i zanikne v rámci jediné minuty, baron před Katynkou, nic do té doby netušící o jeho skutečné identitě, začne najednou chodit po vodě, a podobně.

Hastrman každopádně disponuje řadou výrazných elementů, jež ho zásadně odlišují od zbytku současné české filmové produkce a někomu budou pochopitelně po chuti víc, někomu míň. Od jiných českých filmů poslední doby se však odlišuje i vysokými filmařskými kvalitami, a byť trpí spoustou much a problémů v konkrétních aspektech, tak alespoň stojí na pevném základu, který vybízí k diskuzi a k zamyšlení.