Avengers: Infinity War – Recenze – 90%

Mé recenze na předchozí díly superhrdinského filmového seriálu studia Marvel vždy zmiňovaly tu skutečnost, že jde o dávno rozjetou sérii, do níž nelze naskakovat, aniž by člověk viděl nejméně dva nebo tři předchozí díly. S filmem Avengers: Infinity War je to ovšem podstatně komplikovanější, neb nejde jen o pouhý třetí díl Avengers, nýbrž o završení celého dosavadního desetiletého snažení Marvelu, spojujícího dohromady hned několik filmových sérií a obsahujícího na tři tucty zásadních postav, které jsou nuceny bojovat bok po boku proti společnému nepříteli. Fakticky jde tudíž o souhrnné pokračování filmů Avengers 2, Captain America: Občanská válka, Thor: Ragnarok, Black Panther, Spider-Man:Homecoming, Doctor Strange a Strážci Galaxie 2. A je to dvě a půl hodiny trvající epický mega-film s rozpočtem 300 milionů dolarů.

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Za režií Avengers: Infinity War stojí bratrské duo Anthony a Joe Russoovi, kteří mají za sebou už poslední dva díly Captaina Americy. Je obdivuhodné, jak dokázali celý ten monstr-projekt ukočírovat a spolu se scenáristy a dalšími tvůrci vybalancovat snad všechny dějové linie tohoto spletitě promyšleného fikčního světa. Problém s nadměrným množstvím postav a neustálým těkáním mezi nimi je vyřešen tím, že jsou rozdělené do skupinek, roztroušených po různých koutech vesmíru – vyprávění se tudíž odehrává napříč jen asi třemi až čtyřmi simultánně se odehrávajícími příběhovými rovinami, které se porůznu prolínají, slévají a rozdělují.

Nevzniká tím pádem dojem, že by nějaký hrdina zůstal výrazně ochuzen o čas strávený na plátně. Svůj prostor využije každá postava maximálně, až na pár výjimek, které se do děje přidají až v pozdější fázi. Skutečností je namísto nedostatku linií a motivů spíš jejich nadbytek, kdy za ty dvě a půl hodiny se toho stihne odehrát tolik, že to nutně vede k přesycení vizuálnímu i emocionálnímu. Výsledek je ten, že po skončení filmu by si na něj člověk rád okamžitě zašel znovu, nejen kvůli opětovnému vychutnání vší té řemeslné, technické a vypravěčské kvality, ale i aby si lépe dokázal utřídit ten milion vjemů, které napoprvé nedokázal dostatečně zpracovat.

Bravurně a po všech stránkách funguje návaznost na předchozí díly, chování postav odpovídající jejich vyvíjejícím se komplexním motivacím i vzájemná konfrontace hrdinů, kteří se doposud ještě nesetkali (třeba Iron Man a Doctor Strange do sebe začnou rýt od prvního setkání). Příběh je jasně, chytře, přehledně a srozumitelně strukturován a v rámci dosavadního směřování předchozích Marvel filmů působí i vesměs logicky, kdy každá postava, každá věta a každá dějová drobnůstka dává v celkovém kontextu smysl (akorát Bruce Banner alias Hulk působí jako nedovařený Jekyll a Hyde s těžkou schizofrenií, jehož potenciál tentokrát bohužel skončil u neuspokojivého komediantství).

Celé to rámuje postava ultra-záporáka Thanose, který si díky digitálnímu hereckému výkonu a charismatu svého představitele Joshe Brolina krade každou scénu pro sebe. Nejde přitom jen o dalšího řadového fialového panáka v sérii komiksových padouchů, ale o plnohodnotně prokreslenou postavu, která je skvěle napsaná a charakterizovaná, včetně věrohodných motivací, vnitřních emotivních pochodů a šílené pokřivené morálky.

Thanos nejenže disponuje velkou mocí a silou (do filmu se představí tím, že dá za vyučenou Hulkovi) a s každým dalším úspěchem jeho moc i síla exponenciálně rostou, ale navíc je zosobněním ideologie, jenž je hrozbou i ve vztahu ke skutečnému světu. Hnán na pohled pozitivní vidinou prosperujícího vesmíru plného hojnosti a blahobytu si totiž ospravedlňuje genocidu jako nástroj nutný k jejímu dosažení. V současnosti, kdy se svět zabývá otázkami přelidnění a nakládání se zdroji v rámci dlouhodobě udržitelného rozvoje, Thanos představuje tu nejzlejší variantu, jaká by mohla někoho napadnout (a na meta-úrovni jde i o vyjádření postoje k „přelidnění“ i v rámci filmu samotného). K realizaci svého plánu, likvidaci poloviny všech žijících bytostí ve vesmíru, však potřebuje šestici speciálních krystalů roztroušených napříč planetami, od čehož se odvíjí děj. Jeho honba za těmito kameny pak udává filmu rytmus a stupňuje jeho dramatičnost.

Akční sekvence jsou rozesety po celém filmu, rozhodně jich není málo a jsou pravidelně a smysluplně dávkovány, aniž by sloužily jen jako pouhé vynucené výplně mezi dialogovými scénami. Souboje postav (nejen proti Thanosovi, ale i proti jeho nohsledům) se odehrávají na několika úrovních podle úrovně schopností soupeřících stran. Fyzické bitky začínají u pěstí, zbraní a bojové choreografie a výrazně je oživuje vynalézavé použití superschopností hrdinů (Spider-Man má zase nový oblek, Iron Man navíc disponuje nano-technologiemi, takže je to ještě mnohem víc sci-fi) a případně magie. Mocnější soupeři pak po sobě vrhají rovnou vesmírné lodě či menší měsíce.

Dialogy přitom srší vtipem a i pomalejší momenty, v nichž se zrovna nikdo nemlátí nebo se nesnaží nastartovat jádro vyhaslé hvězdy holýma rukama, jsou skvělé a nenudí, hlavně tedy díky jejich emocionálnímu dopadu, kvalitně zpracovanému scénáři a hereckým výkonům naprosté většiny herců (byť třeba zrovna Scarlett Johansson nebo Sebastian Stan jsou degradováni do rekvizit, u nichž se herecký výkon pro nedostatek času na plátně ani nedá pořádně postřehnout).

Když by ale i tak některá pasáž připadala někomu už zbytečně upovídaná, tvůrci na to často sebeparodicky reagují a shazují tak sebe sama – Thanosovi je např. hned na začátku filmu vytýkáno, že „moc kecá“, postava Draxe je zas upozorňována, že nezdvořile zívá během něčího projevu, a podobně. Patetičnost je omezena na minimum, heroické proslovy jsou často zestručňovány do pouhé jedné věty a mnohdy je jejich účinkem jen umělé zdramatizování situace (třeba když Doctor Strange nahlédne do budoucnosti a zjistí, že ze 14 milionů různých potenciálních soubojů s Thanosem jen jediný končí jeho prohrou).

Emoce přímo prýští z mnoha scén i proto, že zběhlý divák zná velké množství postav i s jejich kompletním zázemím už delší dobu a má k nim vybudovaný vztah jako k seriálovým hrdinům, s nimiž strávil plné tři sezóny (rozprostřené do deseti let). Tvůrci Avengers: Infinity War nicméně neváhali přitlačit a jednají s nimi vyloženě nelítostně. Často dochází k silným okamžikům, kdy nějaká postava musí zabít jistou milovanou osobu, neb neexistuje jiná alternativa (resp. existuje, ale stojí na ní vyhlazení poloviny vesmíru), a co se týče úmrtí zásadních postav, tak zejména úvod a závěr filmu dokáží udeřit skutečně tvrdě (na druhou stranu se děj filmu odehrává ve světě, kde není moc problém vracet čas a oživovat mrtvé, tudíž nic není definitivní). Tahle osudovost je sice poněkud v ne vždy příjemném kontrastu s neustálou snahou o vtipkování mezi hrdiny, ale na druhou stranu nelze než smeknout před tvůrci za to, jak přirozeně dokáží neustále přepínat mezi komediálními režimy typu „žertovně se bavíme o názvech zmrzlin“ a smrtelně vážnými režimy typu „polovina vesmíru je v ohrožení a je to opravdu závažné“ takovým způsobem, aby to přepínání fungovalo prakticky bezešvě.

Avengers: Infinity War je epický a na mnoha úrovních úžasný kolos, který i přes zdánlivý příběhový chaos a přemíru postav překvapivě dobře drží pohromadě. Každá jeho součást je pečlivě vybroušená a promazaná, aby perfektně šlapala v koherentním a konzistentním celku, jenž je na poli komiksového filmu jedním z nejzásadnějších příspěvků. Tady už se překračuje hranice zábavného přímočarého akčního blockbusteru a zachází se na pole milníků žánrové kinematografie (leč pořád je to hlavně zábava, rozhodně to není nic syrového nebo psychologického na úrovni Nolanových Batmanů). Každopádně jde o luxusně vypiplané vyvrcholení, které nesmírně účinně láká na další nášup – do příštího roku (kdy má být další Avengers film, navazující na tento), totiž zanechá diváky v devastující nejistotě, překvapivě traumatizující beznaději a napjatém očekávání věcí příštích. Dost možná zatím nejlepší marvelovka, leč musíte se v jejích hrdinech vyznat, což je předpoklad opravdu nutný.

P.S. Potitulková scéna je a je v ní naznačeno, o čem bude druhá část Infinity War.