Tomb Raider – Recenze – 50%

Poněkud jalová dvojice filmů Lara Croft – Tomb Raider (z let 2001 a 2003) měla vyloženě kladné ohlasy v podstatě jen u skalních fanoušků populární videoherní předlohy (a to ještě ne u všech) a u těch, kterým přišla v hlavní roli mimořádně sexy Angelina Jolie. Nový pokus o restart této dobrodružné série vsadil na obsazení hlavní role Lary Croft herečkou Alicií Vikander (držitelkou Oscara za vedlejší roli v Dánské dívce), která měla do filmu vnést novou krev a energii. To se jí sice jakžtakž podařilo, výsledek ale ani tak není o moc lepší než jeho zmínění předchůdci.

 

Zdroj fotek: forumfilm.cz

Potíž je totiž v tom, že snímek Tomb Raider popisuje vůbec první dobrodružství Lary Croft (která na začátku rozhodně žádný dobrodruh není – vydělává si rozvážením obědů na kole), takže by člověk od ní očekával nějaké začátečnické opatrné našlapování, postupné osvojování dovedností a nezkušenost, nicméně realitou je pravý opak. Už od prvního smrtelného nebezpečí, do něhož je vržena, totiž dotyčná působí jako ostřílená a všehoschopná akční superhrdinka, která konstantně předvádí nadlidské fyzické i vědomostní výkony, aniž by film obsahoval alespoň náznak toho, jak k takové pokročilé výbavě znalostí a pohybové vytrénovanosti dospěla.

Ano, v úvodu je sice Lara Croft představena divákům coby relativně schopná účastnice ženských zápasů a cyklistických honiček v ulicích Londýna, takže rychlost, mrštnost a pohotové reakce se jí rozhodně upřít nedají, ale to z ní ještě nedělá nadčlověka. Jako malá sice střílela z luku, ale to z ní ještě nedělá elfku z Pána prstenů. Od mala má ráda hlavolamy, ale to ještě neznamená, že by měla umět vyřešit hned napoprvé každý rébus či tajuplný mechanismus, který se před ní namane. Přesto skáče přes desetimetrové propasti jako ninja, střílí z luku jako Legolas a v luštění hádanek a hlavolamů si v ničem nezadá s hrdiny Lovců pokladů.

Ironie je v tom, že tvůrci by zjevně chtěli, aby jejich Lara Croft působila na rozdíl od její předchůdkyně s vizáží prsaté supermodelky trochu víc jako normální holka, realističtěji a citlivěji (takže hodně heká, občas brečí nebo sténá bolestí a dokonce se v jednu chvíli vážně zraní – což je nicméně směle ignorováno), leč ve světle výše zmíněných skutečností se jejich záměr vůbec nedaří naplnit. Alicia Vikander nabrala kvůli roli svalovou hmotu a díky tomu je věrohodná co do atletických výkonů, ale rozhodně nepůsobí jako někdo, kdo by obstál v pěstním souboji – a co se týče jejích dramatických hereckých schopností, pro ty se v tomto filmu úplně nenašlo místo.

Příběh se dá do pohybu tím, že Lara má zdědit impérium svého sedm let nezvěstného a pravděpodobně mrtvého otce, ale těsně před podepsáním převodových listin se dozví o jeho tajném archeologickém koníčku a zejména o expedici na jakýsi japonský ostrov, kde by se měla nacházet ukrytá hrobka prokleté císařovny. Lara se rozhodne na ostrov vydat a zjistit, co se s jejím otcem stalo, nedbaje jeho vzkazu, že by měla zápisky o hrobce zničit, aby se nedostaly do nesprávných rukou. Načež Lara ty zápisky vezme, odjede s nimi do Japonska a tam je nechtěně předá do nesprávných rukou…

Děj filmu a smysl jeho jednotlivých scén nemá cenu podrobně rozebírat, protože oboje je tak strašlivě hloupé, že autoři takových těch YouTube videí, vyžívajících se v upozorňování na všelijaké nelogičnosti a nesmysly ve filmech, si už mohou mnout ruce nad dalším klenotem. Začíná to pochybným chováním záporných postav (nejdřív někoho zabiju, aby bylo vidět, že jsem zlý, ale pak už nezabiju nikoho, i když bych mohl, protože se to scenáristům nehodí), pokračuje neplynulou návazností scén (v jednu chvíli je nějaká postava ošklivě postřelená a o pár hodin později je zase v pořádku) a dementním hrdinčiným rozhodováním (dál budu střílet jenom z luku, i když už mám k dispozici pokročilejší střelné zbraně, ale s těmi to není tak cool) a končí všemi možnými klišé dobrodružných filmů od skoků hlavní hrdinky do bezpečí výhradně v poslední vteřině před tím, než se všechno pod ní a kolem ní zboří, po závěrečnou výpravu do útrob podzemního chrámu prošpikovaného smrtelnými pastmi, které se pochopitelně spouštějí neopatrným sešlápnutím dlaždice a vypínají úspěšným vyřešením rébusu…

Tomb Raider tudíž rozhodně není film, který by někdo měl brát jakkoli vážně – slouží čistě jako nenáročná popcornová zábava. I nenáročná zábava však může být chytře napsaná a dobře režírovaná, což ale rozhodně není tento případ. Režisérem je mimochodem norský Roar Uthaug, který doposud platil za nepříliš výrazného a nedostatečně nápaditého tvůrce průměrných žánrovek, jakými byly i jeho snímky Útěk (středověké survival drama) a Vlna (katastrofické drama), které byly k vidění i v našich kinech. Tomb Raider je coby jeho první americká produkce logicky podstatně výraznější, avšak jeho pozici standardního řemeslníka spíš utvrdil, než že by mu posloužil k rozpoutání tvůrčí exhibice.

Film sice působí od začátku do konce dojmem, že se v něm pořád něco děje, ale bohužel se to děje velmi neintenzivně a bez emocí. Linie věnovaná vztahu otce a dcery je povrchní a vlažná a akčních pasáží je sice dost, ale nápaditostí příliš neoplývají. Ani z vděčných scén, jako když se třeba hrdinka snaží zachránit z rozpadajících se trosek letadla visícího nad hrozivým vodopádem, se nepodařilo vymáčknout nic moc napínavého. Filmu schází dramatičnost i z těch důvodů, že Lara se jeví až příliš nesmrtelně, že případné otevření prokleté hrobky nepůsobí ani přes zmínky o celosvětové genocidě jako bůhvíjaká hrozba (protože si pod tím není moc co představit a také je možné, že je to jen pověra), a že hlavní záporák v podání Waltona Gogginse je příliš mdlý.

Režisér má každopádně v oblibě záběry, kdy kamera zabírá postavy stojící s otevřenou pusou a výrazem úžasu ve tváři, do toho začne hrát epická hudba a poté následuje střih na to, co ty postavy vidí. Dalším oblíbeným prvkem jsou souboje, v nichž si nepřítel přidrží Laru pod krkem – z tohoto úchopu se totiž Laře nepovede vymanit na začátku snímku v zápasnickém ringu, a tak musí divákům v průběhu filmu několikrát dokazovat, že se z takového chvatu vymanit dokáže. V podstatě to ale nehraje žádnou roli a působí to tím pádem jako nadbytečný motiv trochu otravně. Co naopak chybí zcela, je nadsázka (což je zásadní problém) a také humor, tedy kromě scény v zastavárně, v níž účinkuje komediální herec Nick Frost – a ta scéna je kvůli tomu pětkrát delší, než by být měla.

Celková průměrnost Tomb Raidera je především důsledkem hloupého a nekonzistentního scénáře (resp. filmového děje a toho, co vzbuzuje dojem, že byl scénář), proti jehož demenci nic nezmohl ani snaživý režisér, ani drsně se tvářící Alicia. Nejpovedenější z celého filmu je scénografie, zejména co do designu exotických prostředí, působících poměrně atraktivně a vyvolávajících správnou dobrodružnou atmosféru. Díky tomu a díky charismatické hlavní hrdince dokáže Tomb Raider konzistentně zabavit, byť jen velmi povrchně a letmo, neb hluboký a trvající zážitek nezanechá. Samozřejmě můžete argumentovat tím, že u podobných filmů by divák měl vypnout mozek, ale to zaprvé moc dobře nejde a zadruhé to znamená dobrovolně akceptovat jeho stupiditu a rozhodnout se přehlížet ji. Předchozí filmové verze s Angelinou Jolie jsou o ždibec pokořeny, ale Indiana Jones je stále nedostižný ideál. V závěru má Tomb Raider zřetelně nakročeno na další díl, tak uvidíme, jakých se dočká tržeb.