Poněkud jalová dvojice filmů Lara
Croft – Tomb Raider (z let 2001 a 2003) měla vyloženě kladné ohlasy v podstatě
jen u skalních fanoušků populární videoherní předlohy (a to ještě ne u všech) a
u těch, kterým přišla v hlavní roli mimořádně sexy Angelina Jolie. Nový
pokus o restart této dobrodružné série vsadil na obsazení hlavní role Lary
Croft herečkou Alicií Vikander (držitelkou Oscara za vedlejší roli v Dánské dívce), která měla do filmu vnést
novou krev a energii. To se jí sice jakžtakž podařilo, výsledek ale ani tak
není o moc lepší než jeho zmínění předchůdci.
Potíž je totiž v tom, že snímek Tomb
Raider popisuje vůbec první dobrodružství Lary Croft (která na začátku rozhodně
žádný dobrodruh není – vydělává si rozvážením obědů na kole), takže by člověk od
ní očekával nějaké začátečnické opatrné našlapování, postupné osvojování
dovedností a nezkušenost, nicméně realitou je pravý opak. Už od prvního
smrtelného nebezpečí, do něhož je vržena, totiž dotyčná působí jako ostřílená a
všehoschopná akční superhrdinka, která konstantně předvádí nadlidské fyzické i
vědomostní výkony, aniž by film obsahoval alespoň náznak toho, jak k takové
pokročilé výbavě znalostí a pohybové vytrénovanosti dospěla.
Ano, v úvodu je sice Lara Croft představena divákům coby relativně schopná
účastnice ženských zápasů a cyklistických honiček v ulicích Londýna, takže
rychlost, mrštnost a pohotové reakce se jí rozhodně upřít nedají, ale to z ní
ještě nedělá nadčlověka. Jako malá sice střílela z luku, ale to z ní ještě
nedělá elfku z Pána prstenů. Od mala má ráda hlavolamy, ale to ještě
neznamená, že by měla umět vyřešit hned napoprvé každý rébus či tajuplný
mechanismus, který se před ní namane. Přesto skáče přes desetimetrové propasti jako
ninja, střílí z luku jako Legolas a v luštění hádanek a hlavolamů si
v ničem nezadá s hrdiny Lovců
pokladů.
Ironie je v tom, že tvůrci by zjevně chtěli, aby jejich Lara Croft
působila na rozdíl od její předchůdkyně s vizáží prsaté supermodelky trochu
víc jako normální holka, realističtěji a citlivěji (takže hodně heká, občas
brečí nebo sténá bolestí a dokonce se v jednu chvíli vážně zraní – což je
nicméně směle ignorováno), leč ve světle výše zmíněných skutečností se jejich
záměr vůbec nedaří naplnit. Alicia Vikander nabrala kvůli roli svalovou hmotu a
díky tomu je věrohodná co do atletických výkonů, ale rozhodně nepůsobí jako
někdo, kdo by obstál v pěstním souboji – a co se týče jejích dramatických
hereckých schopností, pro ty se v tomto filmu úplně nenašlo místo.
Příběh se dá do pohybu tím, že Lara má zdědit impérium svého sedm let
nezvěstného a pravděpodobně mrtvého otce, ale těsně před podepsáním převodových
listin se dozví o jeho tajném archeologickém koníčku a zejména o expedici na jakýsi
japonský ostrov, kde by se měla nacházet ukrytá hrobka prokleté císařovny. Lara
se rozhodne na ostrov vydat a zjistit, co se s jejím otcem stalo, nedbaje
jeho vzkazu, že by měla zápisky o hrobce zničit, aby se nedostaly do
nesprávných rukou. Načež Lara ty zápisky vezme, odjede s nimi do Japonska
a tam je nechtěně předá do nesprávných rukou…
Děj filmu a smysl jeho jednotlivých scén nemá cenu podrobně rozebírat,
protože oboje je tak strašlivě hloupé, že autoři takových těch YouTube videí,
vyžívajících se v upozorňování na všelijaké nelogičnosti a nesmysly ve
filmech, si už mohou mnout ruce nad dalším klenotem. Začíná to pochybným
chováním záporných postav (nejdřív někoho zabiju, aby bylo vidět, že jsem zlý,
ale pak už nezabiju nikoho, i když bych mohl, protože se to scenáristům nehodí),
pokračuje neplynulou návazností scén (v jednu chvíli je nějaká postava ošklivě postřelená
a o pár hodin později je zase v pořádku) a dementním hrdinčiným
rozhodováním (dál budu střílet jenom z luku, i když už mám k dispozici
pokročilejší střelné zbraně, ale s těmi to není tak cool) a končí všemi
možnými klišé dobrodružných filmů od skoků hlavní hrdinky do bezpečí výhradně v poslední
vteřině před tím, než se všechno pod ní a kolem ní zboří, po závěrečnou výpravu
do útrob podzemního chrámu prošpikovaného smrtelnými pastmi, které se
pochopitelně spouštějí neopatrným sešlápnutím dlaždice a vypínají úspěšným vyřešením
rébusu…
Tomb Raider tudíž rozhodně není film, který by někdo měl brát
jakkoli vážně – slouží čistě jako nenáročná popcornová zábava. I nenáročná zábava
však může být chytře napsaná a dobře režírovaná, což ale rozhodně není tento
případ. Režisérem je mimochodem norský Roar Uthaug, který doposud platil za
nepříliš výrazného a nedostatečně nápaditého tvůrce průměrných žánrovek, jakými
byly i jeho snímky Útěk (středověké
survival drama) a Vlna (katastrofické
drama), které byly k vidění i v našich kinech. Tomb Raider je coby jeho první americká produkce logicky podstatně
výraznější, avšak jeho pozici standardního řemeslníka spíš utvrdil, než že by
mu posloužil k rozpoutání tvůrčí exhibice.
Film sice působí od začátku do konce dojmem, že se v něm pořád něco
děje, ale bohužel se to děje velmi neintenzivně a bez emocí. Linie věnovaná
vztahu otce a dcery je povrchní a vlažná a akčních pasáží je sice dost, ale
nápaditostí příliš neoplývají. Ani z vděčných scén, jako když se třeba hrdinka
snaží zachránit z rozpadajících se trosek letadla visícího nad hrozivým vodopádem,
se nepodařilo vymáčknout nic moc napínavého. Filmu schází dramatičnost i z těch
důvodů, že Lara se jeví až příliš nesmrtelně, že případné otevření prokleté
hrobky nepůsobí ani přes zmínky o celosvětové genocidě jako bůhvíjaká hrozba (protože
si pod tím není moc co představit a také je možné, že je to jen pověra), a že
hlavní záporák v podání Waltona Gogginse je příliš mdlý.
Režisér má každopádně v oblibě záběry, kdy kamera zabírá postavy stojící
s otevřenou pusou a výrazem úžasu ve tváři, do toho začne hrát epická
hudba a poté následuje střih na to, co ty postavy vidí. Dalším oblíbeným prvkem
jsou souboje, v nichž si nepřítel přidrží Laru pod krkem – z tohoto úchopu
se totiž Laře nepovede vymanit na začátku snímku v zápasnickém ringu, a
tak musí divákům v průběhu filmu několikrát dokazovat, že se z takového
chvatu vymanit dokáže. V podstatě to ale nehraje žádnou roli a působí to
tím pádem jako nadbytečný motiv trochu otravně. Co naopak chybí zcela, je nadsázka
(což je zásadní problém) a také humor, tedy kromě scény v zastavárně, v níž
účinkuje komediální herec Nick Frost – a ta scéna je kvůli tomu pětkrát delší,
než by být měla.
Celková průměrnost Tomb Raidera
je především důsledkem hloupého a nekonzistentního scénáře (resp. filmového děje
a toho, co vzbuzuje dojem, že byl scénář), proti jehož demenci nic nezmohl ani snaživý
režisér, ani drsně se tvářící Alicia. Nejpovedenější z celého filmu je
scénografie, zejména co do designu exotických prostředí, působících poměrně
atraktivně a vyvolávajících správnou dobrodružnou atmosféru. Díky tomu a díky
charismatické hlavní hrdince dokáže Tomb
Raider konzistentně zabavit, byť jen velmi povrchně a letmo, neb hluboký a
trvající zážitek nezanechá. Samozřejmě můžete argumentovat tím, že u podobných
filmů by divák měl vypnout mozek, ale to zaprvé moc dobře nejde a zadruhé to
znamená dobrovolně akceptovat jeho stupiditu a rozhodnout se přehlížet ji. Předchozí
filmové verze s Angelinou Jolie jsou o ždibec pokořeny, ale Indiana Jones je stále nedostižný ideál.
V závěru má Tomb Raider zřetelně nakročeno na další díl, tak uvidíme,
jakých se dočká tržeb.
Žádné komentáře:
Okomentovat