Po nečekané smrti manžela Ludvíka zůstane Eva (Eliška Balzerová) sama, jen
se svou dcerou Terezou (Tatiana Vilhelmová). Při likvidaci pozůstalosti Tereza
náhodou objeví starou dětskou malůvku, kterou nakreslil pro jejího otce jakýsi
Tomáš. Oběma ženám dojde, že Ludvík zřejmě musel mít s jednou ze svých
milenek (se kterými se Eva zná) nemanželské dítě, jehož existenci se mu doma
podařilo zatajit. Rozhodnou se tedy Tomáše společně vypátrat a vydají se proto
v Ludvíkově milovaném autě (Volze) na výlet navštívit postupně všechny
jeho milenky, aby zjistily, se kterou z nich to dítě měl.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Největší slabinou nového komediálního dramatu režiséra Jiřího Vejdělka (Účastníci zájezdu, Ženy v pokušení), na jehož scénáři spolupracoval se scenáristkou
Ivou Jestřábovou, je strašlivá plytkost a bezobsažnost jeho děje, přičemž to,
co dokáže trailer odvyprávět během dvou minut, trvá ve filmu hodinu. Obě
hrdinky se prostě vydají na cestu, postupně navštíví tři různé ženy (Vilma
Cibulková, Eva Holubová a Hana Maciuchová) a za celou dobu neudělají ani
neřeknou nic zásadnějšího, než co zaznělo už v kratičké upoutávce – a
zabírá to dvě třetiny filmu. Vztah mezi nimi je od počátku velmi vřelý a
láskyplný, tudíž jejich společný road trip rozhodně nevypráví o tom, jak si
k sobě matka s dcerou zpětně nalézají cestu.
Třeba Zlomené květiny od Jima
Jarmusche mají dost podobný děj (Bill Murray coby stárnoucí sukničkář
navštěvuje své dávné milenky poté, co mu od jedné z nich přijde anonymní
dopis, že s ní má již dospělého syna), leč ten je založený na tom, že onen
proces hledání je vlastně důležitější než samotné nalezení, hlavní hrdina
v něm najde i sám sebe, z každé té návštěvy se o sobě ledacos dozví a
vnitřně ho to změní. V Tátově volze
však hledání není upřednostněno před nalezením a ony epizodky s milenkami nejsou
ničím jiným než úsměvnými mini-scénkami, v nichž se sice ukazuje, jak se
lidé s časem mění, ale žádný hlubší význam už nemají a na hlavních hrdinkách
se nijak nepodepisují. Tyhle dva faktory pak činí celou tu zápletku
s hledáním nepřiznaného syna mimořádně prostoduchou, povrchní a nezajímavou.
Není to ani dost vtipné, humoru je ve filmu vyloženě poskrovnu.
Jisté napětí a dramatičnost se snímek sice snaží dohnat tím, že Tereza si
prochází manželskou krizí a navíc je jí léčena rakovina (a s nadějí se čeká
na výsledky posledních testů), leč tento motiv je pořádně využit jen v jediné
scéně, a to když oběma ženám začnou na pouti nadbíhat nějací kolotočáři, načež si
Tereza sundá paruku a zastraší je svou pleší. Skoro to vypadá, jako by si
tvůrci uvědomili, že jim to road movie nevystačí na celovečerní film, a tak do
něj ještě uměle přidali rakovinu a z prstu vycucanou manželskou krizi, aby
příběh natáhli.
Ta krize je mimochodem založená na tom, že Terezin manžel (Martin Myšička)
se o ni pečlivě staral po celý čas její nemoci, ale ona si stejně není jistá,
jestli ji ještě miluje. Tudíž udělá jedinou logickou věc – vůbec nic mu neřekne
a až těsně před odjezdem oznámí, že by si spolu měli dát pauzu, přičemž na jeho
nechápavý dotaz, co tím myslí, odpoví: „Promluvíme si o tom, až se vrátím.“ Pak
ho nechá po několik dnů tápat v totální nejistotě, odmítá mu brát
telefonáty a ani mu nedá vědět, jak dopadly ty její lékařské testy. Nedá se
říct, že by ta postava byla kdovíjak sympatická.
Alespoň trochu zajímavá a mírně emocionální začne být až poslední třetina
filmu, v níž dojde k několika dějovým zvratům a odhalením,
z nichž vyplyne především to, jak si lidé mezi sebou lžou a že v neupřímných
vztazích je od neškodných tajemství jen krůček k hrubé sobecké manipulaci.
Po těchto odhaleních má film slušně naběhnuto ke klíčové scéně, v níž by
si mohla řada postav projít hlubokou katarzí, leč snímek skončí dřív, než
k té scéně dojde.
Samozřejmě nikdo z herců nehraje špatně (ale zas ne skvěle) a kamera
Vladimíra Smutného zaručuje líbezné záběry na nablýskaného veterána uhánějícího
krásnou českou krajinou, leč kromě prostého konstatování, že v některých
rodinách to je holt složitější a že vztahy mezi lidmi by měly být upřímnější,
film neobsahuje žádnou hlubší myšlenku a nabízí jen triviální nenápaditý příběh, jímž obě
hlavní hrdinky proplouvají zcela nedramaticky a nekonfliktně.
Výsledkem je nostalgický, sebedojímavý, sladkobolný a extrémně nenáročný
film, který možná kdekoho (ideálně divačky nad třicet let) zahřeje u srdíčka a
kdekoho potěší přítomností řady slavných hereček a herců, ale u toho také jeho
ambice končí. Na druhou stranu, na rozdíl od jiných komerčních českých
filmů z poslední doby (Špindl, Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, Věčně tvá nevěrná) Tátova volha rozhodně není žádná katastrofa a je lepší o několik
úrovní, i tak to ale kvůli její obsahové i myšlenkové prázdnotě a lenosti
vystačí sotva na průměr.
Žádné komentáře:
Okomentovat