Ready Player One: Hra začíná (Ready Player One) – Recenze – 90%

Píše se rok 2045 a svět je šedivý a nezajímavý, tudíž se většina lidí uchyluje k životu ve virtuální realitě OASIS, kde mohou být, kýmkoli si zamanou. Tvůrce této role-playing videoherní reality, geniální programátor a fanoušek popkultury James Halliday (Mark Rylance), ukryl kamsi do jejího rozsáhlého světa tři Easter Eggy (skryté bonusy) v podobě tří speciálních úkolů skrývajících trojici klíčů, jejichž první úspěšný objevitel by měl zdědit vlastnická práva k OASIS po smrti jejího stvořitele. Ten však zemřel již před pěti lety a doposud se nikomu nepodařilo získat ani první klíč – pak se to ale podaří mladému Wadeovi (Tye Sheridan), kterému od té doby jde o krk ve virtuálním světě, i ve skutečném…

 

Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Steven Spielberg se činí – během necelého půlroku dokončil hned dva filmy, navíc tolik odlišné. Jeho Akta Pentagon: Skrytá válka byly takovým důstojným, poctivým, akademickým filmem útočícím na filmové ceny, zatímco Ready Player One: Hra začíná je snímek z úplně jiného světa, jenž je určen zcela odlišnému publiku, a který Spielberg natočil (podle knižního bestselleru Ernesta Clinea) hlavně pro zábavu a pro radost a také z lásky k románové předloze a k tomu, co představuje (podobně jako třeba Obra Dobra nebo Tintinova dobrodružství). Výsledkem je strhující a místy až dech beroucí nostalgická dravá retro jízda, u níž se ovšem bude měřítko zábavy jednotlivých diváků dost odvíjet od toho, jak moc se vyznají v popkultuře – nejrůznější narážky převážně na tituly z filmového a videoherního prostředí totiž tvoří jeden ze základních kamenů tohoto snímku.

Ideálními diváky jsou v tomto případě fanoušci a nadšenci do filmů a videoher zejména z období od 80. let do současnosti, případně ti, kdo se v obojím vyznají alespoň orientačně. Neznalost nebude vadit v pochopení děje, protože ten je poměrně jednoduchý a univerzálně srozumitelný, ale neužijete si tak všechny ty narážky a odkazy a také vám pravděpodobně nedojde smysl některých scén. Vzhledem k dynamičnosti a svižnému tempu vyprávění to vypadá, jako by Ready Player One cílil hlavně na mladší publikum, přitom ale lze předpokládat, že příliš mladí diváci nebudou nutně znát Osvícení od Stanleyho Kubricka, Železného obra od Brada Birda či nejstarší videohry pro konzole Atari 2600, platící v řadě scén za dost podstatné motivy. Starší diváci, kteří by tohle znát mohli, se zas pravděpodobně nebudou chytat u herních narážek na Halo či Overwatch nebo na moderní videoherní stylizaci a rétoriku obecně, což by ani tak nevadilo, ale hlavně by pro ně mohl být film ve své energické zběsilosti, audiovizuální nadupanosti a ve hbitém dávkování informací místy až zmatený a neusledovatelný.

Otázka zní, jestli by byl Ready Player One stejně zábavný, kdyby v něm ty odkazy nebyly, ale odpověď se hledá nesnadno, protože těch odkazů jsou v něm stovky a napoprvé není šance odhalit ani polovinu z nich – mnohé známé postavy či předměty se mihnou třeba jen na vteřinu, takže si spousty z nich ani nevšimnete a spoustu dalších neidentifikujete zkrátka proto, že je ani neznáte. V tomto ohledu je Ready Player One ještě našlapanější než třeba Scott Pilgrim proti zbytku světa (kde se také zabití protivníci rozpadali na hromádky mincí) nebo Raubíř Ralf (kde se také prolínalo několik videoherních světů).

I bez ohledu na narážky však zbývá svižná akční naháněčka několika postav za jasným cílem, kterou Spielberg režíruje s grácií a lehkostí, využívá k tomu své obvyklé motivy (nefunkční rodina, útěky do světů dobrodružství a fantazie, sevřená parta přátel bojujících na stejné lodi…) a dokonale přitom zvládá přeskakovat ve vyprávění ze skutečného světa do světa virtuálního, přičemž v každém se na střídačku odehrává část příběhu a obě tyto linie jsou provázané a vzájemně na sebe reagují. Filmařsky i technicky je Ready Player One silně na úrovni a Spielberg znovu dokazuje, že je mistr ve svém oboru. Stejně jako jeho dvorní kameraman Janusz Kaminski a hudební skladatel Alan Silvestri (v doprovodu řady slavných hudebních motivů od King Konga po Návrat do budoucnosti).

Děj je prostý (najít tři klíče a nenechat se zabít), kombinace spletité příběhové struktury a stylu vyprávění z něj však dělá něco neuvěřitelně vtahujícího a netriviálního. Celkově je děj sice víceméně předvídatelný a plný klišé, jeho konkrétní realizace a detailní průběh už ale rozhodně předvídatelné nejsou. Atraktivní plnění skrytých úkolů doplňuje vedlejší romantická linie, motiv boje odvážných jedinců proti zlému korporátnímu záporákovi (bohužel poněkud generickému) a epické akční scény, které i přes svou maniakální přemrštěnost (v dobrém slova smyslu) zároveň netrpí nepřehledností.

Jinak někomu může vadit přílišná doslovnost filmu a snaha jeho postav neustále vysvětlovat všechno možné (včetně komentování vybraných narážek), což se týká i vícekrát opakovaného poselství, že přes pozlátko a úžasnost fikčních prostředí a virtuálního bytí by člověk neměl zapomínat na ten skutečný svět, ve kterém žije svůj skutečný život. Poněkud nedomyšlené je i to, jak se do OASIS přenáší chůze hráčů - hlavní hrdina pochoduje buď na chodícím pásu nebo zavěšený ve vzduchu, ale spousta dalších postav buď běhá po městě s hledím před očima (jak to, že nevrážejí do okolních budov) nebo sedí ve hráčském křesle (takže nechodí vůbec). Je to drobnost, ale otravně to na sebe strhává pozornost. Naštěstí takových drobností není mnoho.

Ready Player One: Hra začíná není film pro každého, ale filmoví a videoherní fanoušci, znalci a geekové u něj budou chrochtat blahem. Jde totiž o referenční film, který možná až příliš stojí na extrémním množství odkazů na popkulturní ikony minulých dekád a s nimi spojené divácké nostalgie a radosti z jejich nalezení a identifikace, i bez nich však představuje vynikající kus filmařiny, jenž dokonale naplňuje představy o popcornové zábavě a moderním směřování mainstreamové kinematografie, byť obsahově ani z hlediska formy se žádná revoluce nekoná. Co se ale koná, je jeden z nejlepších videoherních filmů vůbec (a dost možná i nejlepší), který sice podobně jako zmínění Raubíř Ralf nebo Scott Pilgrim není adaptací žádné konkrétní videohry, leč úspěšně přebírá videoherní estetiku a konvence.