21. 3. 2018

Pacific Rim: Povstání (Pacific Rim: Uprising) – Recenze – 60%

Pokračování akčního sci-fi Pacific Rim z roku 2013 se odehrává deset let poté, co lidstvo zvítězilo nad obřími vesmírnými monstry a uzavřelo portály na dně Tichého oceánu, jimiž se dostala na Zem. Armádní program na vývoj obranných mega-robotů a rekrutování jejich pilotů přesto pokračuje, protože co kdyby se monstra vrátila. Do akce je povolán i bývalý rekrut Jake (John Boyega z nových Star Wars), syn zesnulého hrdinného pilota z předchozího dílu, aby po boku svého kolegy (Scott Eastwood) trénoval nováčky.
 
Pacific Rim: Povstání (Pacific Rim: Uprising) – Recenze
Zdroj fotek: cinemart.cz

Oba díly Pacific Rimu ve zkratce vyprávějí o tom, jak se mezi sebou mlátí padesát metrů vysocí netvoři z vesmíru se stejně vysokými bojovými roboty (na motivy japonských žánrových předloh) a zanechávají za sebou zdemolovanou spoušť, přičemž v sázce je samozřejmě osud celého lidstva. Oba ty filmy jsou skrz na skrz zcela stupidní, dementní a nesmyslné a ani se nesnaží předstírat opak, tudíž jsou cíleny především na diváky, kteří tohle vědí a neplánují jim to vyčítat. Z toho důvodu si ani vůbec na nic nehrají, kašlou na nějaká hluboká poselství a jejich ambice končí u snahy být co nejzábavnější a zároveň plně funkční i jako celovečerní filmy a ne jen jako celovečerní přehlídky třeskutých epických soubojů.

Takže v průběhu filmu Pacific Rim: Povstání dojde k celkem třem několikaminutovým soubojům mezi dvěma roboty, pak ke krátké akční scéně se zmutovanými bojovými drony a posledních dvacet minut je v podstatě nepřetržitá akce mezi několika roboty a monstry v centru Tokia, která pochopitelně strká do kapsy všechno ostatní. Výhoda oproti předchozímu filmu spočívá v tom, že se ty bojové scény odehrávají za bílého dne a bez deště, takže je v nich na válčící titány lépe vidět – ti se zas ale pohybují o dost rychleji, zcela neadekvátně vůči své hmotnosti a setrvačnosti, takže působí spíš jako něco animovaného z videohry než jako reálně postavené mechanické stroje. V prvním Pacific Rimu byly bitevní scény i přes tmavý obraz přehledné dostatečně, ve dvojce jsou ještě o chlup lepší.

Pacific Rim: Povstání (Pacific Rim: Uprising) – Recenze

Jinak příběh je v podstatě jedno velké klišé nacpané k prasknutí spoustou dalších klišé, postavy jsou jen naplněním předepsaných šablon a jediná výhoda spočívá v tom, že děj je natolik nesmyslný a pomatený, že se v něm může každou chvíli stát prakticky cokoli, takže není nouze o časté nepředvídatelné zvraty. John Boyega hlavní roli zvládá s přehledem, Scott Eastwood naštěstí nestráví na plátně příliš mnoho času a z herců pozůstalých z předchozího filmu se kromě japonské Rinko Kikuči vrátili už jen Charlie Day a Burn Gorman v rolích ujetých vědců (a jejich dementní humory bohužel spolu s nimi).

Zbývající postavy nestojí moc za řeč, protože jde povětšinou o namachrované puberťáky hrané neznámými herci. Film se sice snaží řadu z nich představit a vytvářet mezi nimi nějaké vazby a konflikty a u jedné dívky dojde dokonce i na náznak traumatu z dětství (a zůstane u náznaku), leč všechno se to míjí účinkem, protože když pak někdo z nich zahyne v boji a je zmíněn pouze jménem, tak si stejně nevybavíte, který z nich to byl. Film navíc nezachycuje jejich spolupráci při tréninku, takže když pak ovládají obří roboty hned napoprvé jako totální profící, není za tím vidět žádný vývoj.

Pacific Rim: Povstání (Pacific Rim: Uprising) – Recenze

Počáteční rozpaky z odchodu Guillerma del Tora, režiséra jedničky (který z projektu odstoupil kvůli natáčení Tváře vody a přítomen byl pouze coby producent a vizuální konzultant), a jeho nahrazení celovečerně debutujícím, leč v televizní seriálové tvorbě nadmíru zkušeným režisérem a scenáristou Stevenem S. DeKnightem, jsou naštěstí pryč. Pod Stevenovým vedením totiž film šlape v pravidelném hbitém tempu, netrpí příliš dlouhými prostoji a stíhá vše odvyprávět za méně než dvě hodiny. Guillermo byl sice nápaditější v realizaci různých drobností, ale tady je zase vtipně použit Trololo Song.

Pacific Rim: Povstání drží pohromadě hlavně díky tomu, že se od začátku do konce pohybuje ve všech svých aspektech v předem nastavené úrovni stupidity a je v tomto ohledu konzistentní. Zároveň kvůli tomu ale nedokáže pořádně zaujmout i něčím jiným než akcí – jeho děj je totiž nevtahujícím nezávazným blbnutím a jeho hrdinové jsou plochými figurkami, u nichž nelze pociťovat jakoukoli emocionální spoluúčast. Zábavná podívaná to je, ale těžko ve svých divácích zanechá něco víc než vzpomínku na cool bojové scény. Kterých je na druhou stranu docela dost.




Žádné komentáře:

Okomentovat