Tvář vody (The Shape of Water) – Recenze – 80%

Pokud je řeč o extravagantních hollywoodských režisérech s mimořádnou fantazií a výjimečným citem pro originální výtvarné zpracování filmů, jako první se obvykle vybaví Tim Burton a hned poté Guillermo del Toro. Druhý jmenovaný, tvůrce Faunova Labyrintu a Purpurového vrchu, nyní sbírá se svým filmem Tvář vody jednu cenu za druhou – mimo jiné si odnesl z Benátek Zlatého lva za nejlepší film, z celkem sedmi nominací na Zlaté glóby obdržela Tvář vody ty za nejlepší režii a hudbu a také je nominovaná na 13 Oscarů, včetně toho za nejlepší film.

Z upoutávek se to možná nezdá na první pohled úplně zřejmé, ale Tvář vody je netradiční dobovou romancí, odehrávající se v USA v 60. letech, v časech studené války. Hlavní hrdinkou je němá uklízečka Elisa (Sally Hawkins), zaměstnaná v tajném americkém výzkumném středisku, kde vláda vyvíjí a uchovává různé utajované experimenty. Jednoho dne je sem zavezen odněkud z Amazonie i podivný humanoidní obojživelník mimozemského vzezření a není s ním zacházeno zrovna dvakrát šetrně. Elisa pocítí vůči tomuto tvorovi velkou empatii a objeví způsob, jak s ním komunikovat. Postupně se mezi nimi vyvine silné vzájemné citové propojení, které záhy přejde v lásku. Jenže vědci v laboratoři chtějí tvora pitvat…

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Pokud se vám nezdá představa mezidruhové erotiky a přijde vám zvláštní, že by se nějaká žena mohla zamilovat do monstra nelidského vzhledu, vzpomeňte si třeba na Krásku a zvíře. Ok, není to úplně férové srovnání, protože láska k huňatému medvědo-lvovi žijícímu v přepychovém zámku je možná přijatelnější než láska ke slizkému mlokovitému vodníkovi, který k přežití potřebuje pobyt ve slané vodě a žabinci. A v Krásce a zvířeti taky nebyla masturbace, explicitní nahota hlavní hrdinky a koťata s ukousnutými hlavami… Tvář vody každopádně pracuje se svými postavami tak, že ve finále je pochopitelné, že se do sebe zamilují – zkrátka je svede dohromady vzájemná osamělost, vřelost, dorozumívání pomocí gest a přirozené nahlížení na toho druhého bez předsudků.

Po vzoru Faunova Labyrintu se ve Tváři vody střetává snový pohádkový svět s okolní trpkou a drsnou realitou, která tvoří k naivní a křehké romanci ústředního páru výrazný kontrast a nekompromisně ji čas od času narušuje i překvapivými vpády zneklidňující brutality, čímž rozumně vyvažuje jiné, naopak chlácholivé prvky – například humor, jehož zdrojem je zejména Elisina kamarádka a kolegyně v sympatickém podání Octavie Spencer. Kromě nich dvou lze na stranu kladných hrdinů dále přihodit i Richarda Jenkinse v roli Elisina stárnoucího souseda a Michaela Stuhlbarga coby starostlivého vědce. Zlo je oproti tomu reprezentováno především postavou Michaela Shannona, přesvědčivě hrajícího krutého a hrubého šéfa laboratoře, jehož vnitřní prohnilost se projevuje i navenek prostřednictvím jeho postupně uhnívajících a černajících prstů.

Za zmínku dále rozhodně stojí fantastická výprava celého filmu, a to nejen v rámci dobové stylizace a ztvárnění zmíněného obojživelníka (inspirací byl del Torovi údajně monstr-horor z padesátých let Netvor z Černé laguny, nicméně podobně vypadající stvoření lze nalézt v jeho filmografii vícekrát – viz třeba Abe Sapien v Hellboyovi), ale především co do vizuální podoby celého filmu, obrovského citu pro detail a pro práci s rekvizitami a úplně všech interiérů, ať už jde o prostředí tajného podzemního výzkumného pracoviště nebo o byt hlavní hrdinky. Tvář vody vypadá i zní naprosto skvěle, mimo jiné i díky kameře Dana Laustsena a hudbě Alexandre Desplata, hlavní podíl na tom všem má však Guillermo del Toro a jeho nezaměnitelný rukopis.

Režie Guillerma del Tora je také bravurní, sebejistá a přesná – výrazně režisér ujel snad jen jednou, a to ve scéně stylizované do podoby černobílého estrádního muzikálu, což do celkového pojetí snímku sice tematicky zapadá, ale z hlediska realizace to působí strašlivě bizarně, mnohem bizarněji než nezvyklá ústřední romance. Herci jsou velmi dobří (hlavně Michael Shannon – ironicky právě toho však oscarová nominace minula), filmu nechybí tempo, napětí, ani silná atmosféra. Jen ty emoce nejsou až tak silné, jak by mohly být, a pak je tu ještě několik vedlejších rozptylujících faktorů.

On totiž ve Faunově labyrintu byl ten střet realistického a fantazijního světa zpracován o něco lépe díky tomu, že se ty světy navzájem neproplétaly, byť na sebe pochopitelně reagovaly (a nabízel se pak i výklad, že všechny ty snové elementy jsou jen výplodem fantazie dětské hlavní hrdinky). Ve Tváři vody se však pohádková naivita a zjednodušenost jednoho mísí s realistickými zákonitostmi druhého, takže se pak jen těžko hledá odpověď například pro to, z jakého důvodu nechává vedení tajného výzkumného vládního centra své uklízečky volně se poflakovat po pracovišti samotné, zejména po místnostech s omezeným přístupem, a to především v průběhu jejich přestávek na oběd. Nebo proč nemají svůj vzácný tajný obojživelný objev pod dohledem kamer. Tyhle pochybné lapsy pak zanášejí stín nevěrohodnosti nejen na jinak celkem roztomilá dostaveníčka zamilovaného páru u vodní nádrže.

Další věc je, že Faunův labyrint byl příběhově velmi čistý a pracoval jen s poměrně málo motivy, které však v rámci nepředvídatelného děje dokázal využít s maximální efektivitou. Děj a hlavně rozuzlení Tváře vody je mnohem průzračnější, přitom je ale snímek nejrůznějšími motivy vyloženě přeplácán. Řadě z nich se pochopitelně věnuje navíc jen okrajově, na druhou stranu jejich přítomnost dost možná napomohla jeho cestě k filmovým cenám – jedná se totiž často o motivy reprezentující žhavá politická, společenská a sociální témata hýbající nejen Amerikou, ale celým světem. Nechybí diskriminace černochů, homosexualita, trumpovsky nadutý generál, ani sexuální obtěžování na pracovišti.

Zápletka filmu ani mnohé jeho prvky tak sice nemusejí být každému po chuti, přitom ale Tváři vody nelze nepřiznat její mnohé kvality včetně prvotřídního zpracování, které je důsledkem po všech stránkách výrazné a profesionální filmařiny, a díky němuž je Tvář vody poměřována i na Oscarech jako rovnocenný partner s áčkovými tituly, byť její námět má zřetelně béčkový základ. Právě starým béčkovým hororům, romancím a muzikálům i americké filmové historii samotné tímto snímkem Guillermo del Toro vzdává svůj krásný a osobitý hold, do nějž nezapomněl otisknout sám sebe i svou lásku k filmu (hlavní hrdinka bydlí nad kinem smutně zejícím prázdnotou, kde se promítají biblické velkofilmy), a okouzlující výsledek jeho snažení stojí za to. K dokonalosti vybroušený Faunův labyrint nicméně zůstal nepokořen.