Ruská primabalerína Dominika (Jennifer Lawrence) musí po nečekaném úrazu
předčasně ukončit taneční kariéru, což dost finančně ohrozí ji i její nemocnou matku,
o kterou se stará. Přes svého strýce (Matthias Schoenaerts) se neochotně dostane
k práci pro ruskou tajnou špionážní službu a nakonec jí nezbyde než projít
nekompromisním výcvikovým střediskem, kde se dost tvrdě a sadisticky školí „volavky“,
tajní agenti specializovaní na rychlé psychologické odhadnutí protivníka a následnou
sexuální manipulaci (přeloženo – když je v rámci mise potřeba někoho
profesionálně sbalit a vyspat se s ním za účelem navázání důvěrného
kontaktu, tak to je práce pro volavku). Poté je Dominika nasazena na důstojníka
CIA Nathaniela (Joel Edgerton), aby z něj vymámila identitu ruského
agenta, který donáší Američanům.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Jestli Rudá volavka něco není,
tak to není film určený pro diváky, kteří se chodí do kina nezávazně bavit. Je to
drsný, krvavý, fyzický a sugestivní špionský thriller, v němž kromě jedné
krátké rvačky není nic, co by se dalo označit za akční scénu, dokonce ani
jediná honička nebo přestřelka. Brutální násilí není zábavně stylizované, nýbrž
naturalistické a nepříjemné (z praktik ruského mučení bolestně mrazí) a humor
či nadhled tu vyloženě nemají místo. Jennifer Lawrence se v několika scénách
odvážně obnaží, což sice může znít atraktivně, leč v důsledku kontextu těch
scén a stylu jejich natočení je její nahota zbavena veškeré vzrušující smyslnosti
a divák si při jejich sledování připadá spíš nepohodlně a nepatřičně.
Z nedávné doby se nabízí srovnání s tematicky příbuzným thrillerem Atomic Blonde: Bez lítosti, který s Rudou volavkou sdílí nejen charismatickou
hlavní hrdinku, ale i mnohé motivy a dějové prvky. I ten lze však i přes snahu
o poněkud realističtější pojetí špionážního filmu (v kontrastu třeba s bondovkami
nebo sérií Mission Impossible) pořád vnímat
spíš jako povrchní zábavu určenou pro publikum špinavých akčňáků, zatímco Rudá volavka je mnohem tíživější a depresivnější
(a opravdu není ani trochu akční) a svým pojetím má blíž ke Cronenbergovým Dějinám násilí a Východním příslibům. Na rozdíl od nich však disponuje méně
suverénní režií a mnohem hůře uchopeným dějem.
Režisér Francis Lawrence (Constantine,
poslední tři díly Hunger Games)
natočil svůj dějově nejspletitější film jako adaptaci stejnojmenné knižní předlohy
spisovatele Jasona Matthewse, bývalého zaměstnance CIA – což ovšem neznamená,
že film díky tomu působí plně věrohodně. Reálie tajných služeb a úlisně
tajnůstkářské vystupování jejich agentů je vykresleno působivě, s řadou
pozoruhodných drobností (šifrovaná komunikace po telefonu), to samé platí o
praktikách výcvikového střediska volavek. Zůstává tu však problém s uvěřitelností
toho, jak rychle se bývalá baletka přerodí v profesionální a dokonale
sebejistou agentku schopnou mazaně manipulovat i s ostřílenými nadřízenými
a hrát to na několik stran najednou, a to přesto, že je tomuto přerodu věnována
hodinová expozice (z celkem dvou a čtvrt hodinového filmu) a že Jennifer
Lawrence zvládá uhrát tuto roli zcela přirozeně levou zadní. A další problém je
v ději a stylu vyprávění.
Druhá polovina snímku je totiž založená na tom, že Nathaniel hned z kraje
odhalí Dominičinu skutečnou identitu a povolání a oba spolu nadále komunikují s vyloženými
kartami, přičemž až do konce filmu není jasné, jestli Dominika jen svérázně
plní zadaný úkol, nebo tak činí v zájmu nějaké vlastní agendy, a její
skutečné motivace se divák dozví opravdu až k závěru. Do té doby je tudíž
místy záhadou, proč dělá to, co dělá, a hlavně když jsou její motivace konečně
odhaleny, tak se chování i jednání mnoha postav zpětně ukáže jako poněkud
naivní a hloupé. Nejen v případě Nathaniela a Dominičina strýce, ale i
samotné Dominiky, u níž lze jen stěží uvěřit tomu, že jí nejisté dosažení
jejího cíle stálo za všechno to mučení a riskování života.
Z Rudé volavky jsou znát
ambice o natočení brutálně syrového filmu z krutého světa mezinárodní špionáže,
který upřednostňuje temnou psychologickou realističnost před stylizovanou akční
zábavou, leč jeho děj tomuto záměru úplně neodpovídá, protože při své
spletitosti není napsaný dostatečně sofistikovaně a propracovaně na to, aby působil
věrohodně. Výsledný dojem z filmu je z hlediska diváckého zážitku přesto
silně intenzivní, a to zejména díky hereckým výkonům, hutné atmosféře a
několika drásavým scénám zažírajícím se hluboko pod kůži.
Žádné komentáře:
Okomentovat