Lady Bird – Recenze – 60%

„Mumblecore“ je specifický podžánr nezávislého filmu, obvykle natáčený v reálném prostředí a s velmi nízkým rozpočtem, založený na přirozenosti v dialozích i hereckých výkonech, kdy dialogy hrají důležitější roli než příběh, točící se zejména kolem bezvýznamných životů hrdinů okolo dvaceti až třiceti let, zažívajících trable s rodinnými, kamarádskými, pracovními i romantickými vztahy a neschopných si přesně definovat, co by vlastně od života chtěli. Nejčastěji jde o lehkou komedii nebo mírné drama, případně o kombinaci obojího.

Film Lady Bird je téměř dokonalým produktem tohoto žánru – je velmi dobře napsaný a skvěle zahraný i režírovaný a v rámci své kategorie se řadí mezi nejlepší. Ve srovnání s ostatními snímky jiných žánrů však lze vznášet námitky, které můžete mít k nezávislým filmům tohoto typu obecně – že jsou de facto o ničem, nemají moc děj a víceméně pozůstávají jen ze všedních scének, jejichž variace jste už mnohokrát viděli v jiných podobných nezávislých filmech, následujících identický mustr. Lady Bird v tomto případě ještě akcentuje problematiku dívčího dospívání, prvních lásek a vztahu mezi matkou a dcerou, což jsou nicméně také dost okoukaná témata.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Sedmnáctiletá Christine (Saoirse Ronan) navštěvuje v kalifornském Sacramentu katolickou střední školu, a protože se snaží být tak trochu rebelka, nechává si od přátel i rodičů říkat Lady Bird. Ve studiu nevyniká, její rodina na tom není finančně nejlépe, její starší bratr je adoptovaný, s mámou (Laurie Metcalf) se často hádá a nejraději má svou korpulentní nejlepší kamarádku. V divadelním kroužku se seznámí se sympatickým spolužákem (Lucas Hedges) a začne s ním chodit. A s pomocí chápavého otce si podá za matčinými zády přihlášku na drahou prestižní univerzitu, nejen proto, že sní o opuštění rodinného hnízda, ale také chce matce dokázat, že zvládne projít přijímacím řízením – což se jako jediné dá označit víceméně za zápletku, nicméně je tomu věnována sotva desetina filmu.

Celý snímek tak pozůstává z toho, že sledujeme trochu svébytnou, v něčem sympatickou, v něčem naopak otravnou, leč v podstatě úplně obyčejnou holku na prahu dospělosti, jak prožívá úplně prosté radosti i strasti svého života od prvního polibku po maturitní ples, sem tam se s někým pohádá, pak se s ním zase usmíří, občas má průser ve škole nebo doma, ale v podstatě nic zásadního neprožije. Děj je zasazen do roku 2002, aby se v něm mohly odrážet ozvěny jedenáctého září, velkým motivem je také hledání vlastní identity, život na katolické škole, sexuální probuzení a trochu i homosexualita a hlavně pečlivě budovaný vztah hlavní hrdinky a její matky, což je asi to jediné na celém filmu, co není vyloženě triviální.

Jinak ale naprostá většina všech těchto motivů nebo scén seskládaných z prožitků hlavní hrdinky nevytváří žádný dějový nebo dramatický oblouk, některé postavy nebo scénky dokonce ani nepůsobí jako uzavřené celky – viz okrajová postava učitele herectví. Ten v jednu chvíli přestane docházet na své hodiny, později ve filmu hovoří s mámou Lady Bird (doktorkou), z čehož vyplyne, že má zřejmě nějakou vážnou nemoc, ale tím jeho úloha ve filmu končí, znovu už se neobjeví a jeho stav se již nadále neřeší.

Film přitom vyvolává dojem, jako že je napsán jistou rukou a natočen velmi zručně, tudíž jeho autorka, herečka Greta Gerwig, pro kterou je Lady Bird její první zcela samostatný režijní i scenáristický projekt, nepůsobí jako někdo, kdo by dělal začátečnické chyby, a je tedy nutno mluvit o tvůrčím záměru. Kromě toho je spousta jiných krátkých epizodek vymyšlená moc hezky, nápaditě a originálně, třeba když se otec se synem náhodou potkají na pracovním pohovoru, kam se nezávisle na sobě přišli ucházet o stejnou pozici, nebo když se dvě kamarádky baví o masturbaci a místo sušenek k tomu přikusují neposvěcené hostie.

Jinak ale snímku Lady Bird chybí jakákoli přidaná hodnota – ničím nevyčnívá ani obsahově, ani svou formou (tak jako třeba Chlapectví Richarda Linklatera), ani se poeticky nepase na čarokrásné kráse každodennosti jako Paterson Jima Jarmusche, ani nic jiného. Od podobných, zcela tuctových nezávislých filmů se tento liší jen vysokou filmařskou kvalitou, což ospravedlňuje jeho existenci i popularitu, ovšem ne už tak nominace na pět Oscarů v nejprestižnějších kategoriích. Ono není nic špatného na nenáročných, nenápadných a neambiciózních počinech, co se nesnaží být ničím víc než hezkými, příjemnými a milými filmečky, opravdu ne. Ale je to trochu málo.