Já, Tonya (I, Tonya) – Recenze – 70%

Americký snímek Já, Tonya vypráví podle skutečných událostí o osudech talentované krasobruslařky jménem Tonya Harding, která se dokázala dostat na Olympiádu i přes řadu překážek (venkovský původ, nedostatek financí, svérázné vystupování vymykající se krasobruslařským konvencím…) a zapsat se do historie díky dvěma věcem. Zaprvé jako první Američanka vůbec zvládla předvést trojitý Axel (výskok se třemi a půl otočkami) a zadruhé byla objektem mediálního skandálu poté, co její manžel zosnoval v roce 1994 útok na její olympijskou soupeřku.

 

Zdroj fotek: bontonfilm.cz

Vtip je v tom, že tento životopisný film je natočený jako buranská černá komedie, jejíž postavy jsou všichni nedůvtipní a omezení vidláci, a to včetně hlavní hrdinky, která akorát oproti ostatním umí bruslit. Začátkům její kariéry, kvůli níž předčasně odešla ze střední školy, různým životním peripetiím a výbušným vztahům (jednak s primitivním manželem, kterého si vzala coby prvního troubu, jenž o ni projevil zájem, a z něhož se záhy vyklubal domácí násilník, a zároveň s rozvedenou, cynickou a emocionálně labilní matkou s mimořádně nekonvenčním stylem výchovy) se věnuje první polovina filmu, zatímco ta druhá je naplno ponořena do zápletky týkající se onoho útoku na nebohou sportovkyni.

Herecké výkony úplně všech jsou tím pádem ovlivněny žánrovou stylizací, kombinující drama o ženě s nelehkým životem a komedii, kde se máte postavám smát, jací to jsou idioti. A protože je hrají velmi dobří herci a film je zručně a suverénně režírován (Craigem Gillespiem, režisérem Milionového nadhazovače a Do posledního dechu), tak toto skloubení funguje dost dobře na to, aby ono přepínání emocí, kdy v jednu chvíli máte mít někoho za totálního trotla a o chvíli později s ním lítostivě soucítit (a naopak), šlapalo zcela přirozeně. Margot Robbie v hlavní roli je nesmírně výrazná, osobitá a přesná ve vyjadřování emocí, takže sice trochu zastiňuje mírně jednotvárného Sebastiana Stana coby Tonyina manžela, nikoli však působivě nesympatickou Allison Janney v roli její chladné a tyranské matky.

Film je místy prostříháván se záběry, které vizuálně působí jako dobové autentické rozhovory s reálnou Tonyou, jejím ex-manželem, matkou a dalšími, ale ve skutečnosti jsou také hrané, neb v nich vidíte ty stejné herce, kteří tyto postavy hrají i ve zbytku snímku. Filmaři sice rozhovory s Tonyou i ostatními pořídili, leč ve filmu vidíte pouze jejich hrané rekonstrukce. Krátká zmínka v úvodních titulcích o tom, že tyto scény a výpovědi jsou použité zcela neironicky, v tomto případě znamená, že byly realizované přesně podle natočených autentických materiálů a nebylo je již třeba nijak upravovat či komediálně stylizovat, protože už ty původní materiály působily dost komicky samy o sobě (např. skutečná Tonyina matka opravdu odpovídala filmařům na jejich otázky s papouškem na rameni).

Velmi zdařilá je dobová stylizace přelomu osmdesátých a devadesátých let (hlavně oblečení a účesy jsou fantastické) a povedl se i make-up herců, poměrně věrohodně ztvárňujících své hrdiny v různých věkových etapách (a navíc jsou v řadě případů celkem podobní svým předobrazům). Scény bruslení jsou parádní a digitální triky (pravděpodobně to jsou triky) v kombinaci s reálným bruslením Margot Robbie a ostatních působí zcela bezešvě.

Spolu s nástupem dějové linky o několika hňupech, kterým se zoufale vymkl z rukou útok na konkurenční krasobruslařku, začne hlavně od poloviny filmu dál docházet k tomu, že leckteré události z Tonyina života snímek až příliš zjednoduší nebo příliš rychle překlene (třeba účast na Olympiádě v roce 1992), protože těžiště filmu v tu chvíli spočívá již jinde. Na škodu je i náhodně používané boření čtvrté stěny v podobě promluv postav přímo do kamery nebo jejich vypravěčského komentování určitých situací. Film je nicméně po celou dobu natolik zábavný a svižný, že tyto přehmaty nehrají až tak zásadní roli.

Existence snímku Já, Tonya každopádně nestojí jen na snaze zprostředkovat divákům další příběh olympijského sportovce, který ještě neznají, ale zároveň ukázat jej v pravdivém světle a mírně tím snad i očistit pověst své hrdinky, z jejíhož jména se v Americe stalo synonymum pro zákeřnost a zlomyslnost, a která z filmu vychází spíš jako oběť než pachatel (a jediné, za co skutečně nese vinu, je vlastní hloupost). A potěšující je, že kromě úspěšného naplnění těchto ambicí film dokáže i od začátku do konce konzistentně bavit.