Americký snímek Já, Tonya vypráví
podle skutečných událostí o osudech talentované krasobruslařky jménem Tonya
Harding, která se dokázala dostat na Olympiádu i přes řadu překážek (venkovský
původ, nedostatek financí, svérázné vystupování vymykající se krasobruslařským
konvencím…) a zapsat se do historie díky dvěma věcem. Zaprvé jako první
Američanka vůbec zvládla předvést trojitý Axel (výskok se třemi a půl otočkami)
a zadruhé byla objektem mediálního skandálu poté, co její manžel zosnoval v roce
1994 útok na její olympijskou soupeřku.
Vtip je v tom, že tento životopisný film je natočený jako buranská černá
komedie, jejíž postavy jsou všichni nedůvtipní a omezení vidláci, a to včetně
hlavní hrdinky, která akorát oproti ostatním umí bruslit. Začátkům její
kariéry, kvůli níž předčasně odešla ze střední školy, různým životním
peripetiím a výbušným vztahům (jednak s primitivním manželem, kterého si
vzala coby prvního troubu, jenž o ni projevil zájem, a z něhož se záhy vyklubal
domácí násilník, a zároveň s rozvedenou, cynickou a emocionálně labilní
matkou s mimořádně nekonvenčním stylem výchovy) se věnuje první polovina
filmu, zatímco ta druhá je naplno ponořena do zápletky týkající se onoho útoku
na nebohou sportovkyni.
Herecké výkony úplně všech jsou tím pádem ovlivněny žánrovou stylizací,
kombinující drama o ženě s nelehkým životem a komedii, kde se máte postavám
smát, jací to jsou idioti. A protože je hrají velmi dobří herci a film je
zručně a suverénně režírován (Craigem Gillespiem, režisérem Milionového nadhazovače a Do posledního dechu), tak toto skloubení
funguje dost dobře na to, aby ono přepínání emocí, kdy v jednu chvíli máte
mít někoho za totálního trotla a o chvíli později s ním lítostivě soucítit
(a naopak), šlapalo zcela přirozeně. Margot Robbie v hlavní roli je
nesmírně výrazná, osobitá a přesná ve vyjadřování emocí, takže sice trochu zastiňuje
mírně jednotvárného Sebastiana Stana coby Tonyina manžela, nikoli však působivě
nesympatickou Allison Janney v roli její chladné a tyranské matky.
Film je místy prostříháván se záběry, které vizuálně působí jako dobové
autentické rozhovory s reálnou Tonyou, jejím ex-manželem, matkou a dalšími,
ale ve skutečnosti jsou také hrané, neb v nich vidíte ty stejné herce,
kteří tyto postavy hrají i ve zbytku snímku. Filmaři sice rozhovory s Tonyou
i ostatními pořídili, leč ve filmu vidíte pouze jejich hrané rekonstrukce.
Krátká zmínka v úvodních titulcích o tom, že tyto scény a výpovědi jsou použité
zcela neironicky, v tomto případě znamená, že byly realizované přesně podle
natočených autentických materiálů a nebylo je již třeba nijak upravovat či komediálně
stylizovat, protože už ty původní materiály působily dost komicky samy o sobě (např.
skutečná Tonyina matka opravdu odpovídala filmařům na jejich otázky s papouškem
na rameni).
Velmi zdařilá je dobová stylizace přelomu osmdesátých a devadesátých let (hlavně oblečení a účesy jsou fantastické) a povedl se i make-up
herců, poměrně věrohodně ztvárňujících své hrdiny v různých věkových
etapách (a navíc jsou v řadě případů celkem podobní svým předobrazům).
Scény bruslení jsou parádní a digitální triky (pravděpodobně to jsou triky) v kombinaci
s reálným bruslením Margot Robbie a ostatních působí zcela bezešvě.
Spolu s nástupem dějové linky o několika hňupech, kterým se zoufale
vymkl z rukou útok na konkurenční krasobruslařku, začne hlavně od poloviny filmu
dál docházet k tomu, že leckteré události z Tonyina života snímek až
příliš zjednoduší nebo příliš rychle překlene (třeba účast na Olympiádě v roce
1992), protože těžiště filmu v tu chvíli spočívá již jinde. Na škodu je
i náhodně používané boření čtvrté stěny v podobě promluv postav přímo
do kamery nebo jejich vypravěčského komentování určitých situací. Film je
nicméně po celou dobu natolik zábavný a svižný, že tyto přehmaty nehrají až tak
zásadní roli.
Existence snímku Já, Tonya
každopádně nestojí jen na snaze zprostředkovat divákům další příběh
olympijského sportovce, který ještě neznají, ale zároveň ukázat jej v pravdivém
světle a mírně tím snad i očistit pověst své hrdinky, z jejíhož jména se v Americe
stalo synonymum pro zákeřnost a zlomyslnost, a která z filmu vychází spíš
jako oběť než pachatel (a jediné, za co skutečně nese vinu, je vlastní
hloupost). A potěšující je, že kromě úspěšného naplnění těchto ambicí film
dokáže i od začátku do konce konzistentně bavit.
Žádné komentáře:
Okomentovat