Režiséra a scenáristu Alexandera Paynea u nás asi jen málokdo považuje za
jakkoli výjimečného tvůrce, přesto byly jeho poslední tři filmy (Bokovka, Děti moje a Nebraska),
byť poměrně všední a nevýrazné, nominovány na Oscary přinejmenším
v kategoriích Nejlepší film a Nejlepší režie, nemluvě o Zlatých Glóbech. V zámoří
totiž Alexander Payne platí za miláčka tamní kritiky a intelektuální obce, která
zjevně není odkojená nezávislými filmy z bohaté nabídky evropské kinematografie
a Payneovy netradičně (ne)hollywoodské, nežánrové a nezvykle obyčejné filmy pro
ni znamenají naprosté zjevení. Jeho nová sci-fi skoro-komedie Zmenšování už takový úspěch nesklízí, nicméně pro našince žádný
velký výkyv v Payneově kinematografii nepředstavuje (kromě toho, že je
v ní o poznání více triků).
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Námět přitom zní více než slibně – norští vědci vynaleznou přístroj na
zmenšování organické hmoty a přijdou s nápadem zmenšovat v něm lidi.
Člověk vysoký deset centimetrů má totiž minimální spotřebu a produkuje minimum
odpadu, takže nechat se zmenšit je nejefektivnější environmentální rozhodnutí,
jaké můžete pro záchranu planety učinit. Na to ale lidé kašlou a nechávají se
zmenšovat proto, že se z nich pak automaticky stávají boháči – když totiž
prodáte veškerý svůj majetek (který by vám stejně byl k ničemu), tak po
procesu zmenšování se jeho hodnota díky maximálnímu snížení vašich nákladů na
živobytí zestonásobí. A přesně tohle zláká manžele Paula a Audrey (Matt Damon a
Kristen Wiig), kteří se touží přestěhovat, leč nemají na to dost peněz, a
v možnosti nechat se zmenšit najdou pohodlné a příznivé řešení. Paul
projde zmenšovacím procesem, ale až po jeho skončení se dozví, že jeho žena na
poslední chvíli ucukla a zmenšit se nechat nehodlá. Následuje rozvod…
Pozoruhodné je, že film se odehrává ve fantaskním světě, v němž vznikají
po celé planetě malinkaté vesnické a městské kolonie plné zmenšených lidí, o čemž
by klidně mohl vzniknout mnohadílný seriál nebo série fiktivních dokumentů, nicméně
fungováním tohoto světa se snímek zabývá jen pramálo. To, jak se musela
společnost a všechny její systémové zákonitosti po nástupu zmenšovací
technologie od základu změnit (film se odehrává v době, kdy tato technologie
existuje již řadu let), totiž Alexandera Paynea a jeho oblíbeného scenáristu
Jima Taylora zjevně vůbec nezajímalo, takže nabídli jen pár střípků a náznaků
(šmelináři s luxusním zbožím, zmenšení političtí uprchlíci cestující
v krabicích od elektroniky…) a podstatně více se rozhodli věnovat
humanistickému a environmentálnímu sdělení filmu.
To, co se tvůrci snaží svým filmem říkat, nicméně říkají velice průhledně,
a poselství spočívající v tom, že lidé by se měli chovat ekologičtěji a
šetrněji, se snaží divákům vecpat do hlavy až příliš násilně. Postupem času se
navíc začne ukazovat, že film neobsahuje kromě tohoto poselství nic moc
dalšího, o čem by mohl vyprávět, což představuje při délce dvou a čtvrt hodin
nezanedbatelný problém. Po Paulově rozvodu (kdy postava Audrey nenávratně mizí
z děje) se totiž příběh rozpíjí a již nikdy nenabyde pevných tvarů. Paul
se sice seznámí s excentrickými sousedy (Christoph Waltz a Udo Kier) a s
jednonohou a lámanou angličtinou hovořící vietnamskou
aktivistkou/uklízečkou/pečovatelkou (Hong Chau), ale jejich společné počínání,
včetně podivného výletu do Norska v závěrečné části filmu, je příběhově
značně rozplizlé a sloužící jen k účelům apelativním – že divák by měl být
spokojený s vlastní průměrností, radovat se z maličkostí a starat se
o ty, kteří jsou na tom hůře než on sám.
Moc tomu nedodává ani Matt Damon, limitovaný naprostou obyčejností svého hlavního
hrdiny – Paul je totiž tuctový americký maloměšťácký ňouma, na němž není
zajímavého vůbec nic – a vedle něhož i šklebící se Christoph Waltz působí jako barvitá
postava, výrazně oživující druhou půlku filmu. Jediné, co funguje bezešvě a
dostatečně atraktivně, je používání triků a miniatur, ale to snímek samo o sobě
nemá šanci utáhnout. Samotné zmenšování pak ve filmu nakonec z významového
hlediska takřka nehraje roli.
Zmenšování láká diváky na komediální nahlédnutí do
pozoruhodného světa alternativního životního stylu, ale místo toho přichází
s doslovnou moralistickou sociální satirou, na níž se sice místy dívá moc
hezky, ale jindy působí až iritujícím dojmem. Ať už svými postavami,
dobrovolným zahazováním námětu s mimořádně slibným potenciálem,
nedostatečnou nápaditostí nebo přílišnou polopatičností.
Žádné komentáře:
Okomentovat