Rok 1973. V Římě je unesen jeden z řady vnuků tehdejšího nejbohatšího
muže světa, amerického ropného magnáta Jeana Paula Gettyho. Únosci kontaktují
chlapcovu matku a požadují výkupné 17 milionů dolarů. Ta je ale rozvedená
a nemajetná, její bývalý manžel (Gettyho syn) leží kdovíkde v drogách a
jedinou nadějí na záchranu je miliardářský dědeček, který je ale starým
hamižným lakotou, co by si nechal kvůli deseti dolarům koleno vrtat, a zaplacení
výkupného zásadně odmítá. Pošle však snaše na pomoc svého poradce (a bývalého
agenta CIA), aby s únosci vyjednával.
Film Všechny prachy světa je volně inspirován skutečnými událostmi, nicméně ty byly v lecčem podstatně změněny, a číst si předem na internetu, jak to ve skutečnosti bylo, není pro plnohodnotný zážitek z filmu doporučitelným tahem. Už jen proto, že snímek obsahuje pár pozoruhodně podvratných zvratů a různě mění žánr a perspektivu vyprávění a je lepší nevědět dopředu, jak to celé skončí.
Nejvíce se o tomto filmu mluví v souvislosti s aférou kolem
přeobsazení vedlejší role starého Gettyho a bude to pravděpodobně to hlavní,
kvůli čemu si leckteří budou Všechny
prachy světa pamatovat i v budoucnu. Režisér Ridley Scott totiž plánoval
tuto roli svěřit tehdy sedmaosmdesátiletému Christopheru Plummerovi, ale z řady
důvodů do ní nakonec obsadil Kevina Spaceyho (vysoký Plummerův věk, komerční
potenciál známějšího herce). Spacey byl však po dokončení filmu obviněn ze
sexuálního zneužívání v rámci kampaně #MeToo a Scott se rozhodl měsíc a půl před
premiérou přetočit všechny jeho scény s někým jiným a oslovil proto
původně zamýšleného Plummera.
To rozhodnutí bylo buď nechat film tak, jak je, a očekávat jeho bojkotování
ze strany lidí, kteří vnímají Spaceyho jako nechutného sexuálního predátora
(kampaň #MeToo
je citlivé a kontroverzní téma a Spacey si po obvinění situaci ještě zhoršil
vlastními výroky), nebo jeho postavu přeobsadit a očekávat naopak bojkot ze
strany těch, co považují Spaceyho za chudáčka, který kvůli o dvacet let
opožděným pomluvám de facto přišel o kariéru (zatímco Plummer je teď za svůj
výkon nominovaný na Oscara). Nakonec zvítězila komerčně perspektivnější
varianta a Scottovi rozhodně patří uznání za to, že vše stihl v šibeničním
termínu dokončit a že nějaké zásadní přetáčení není na výsledku vůbec znát. Tím
pádem je zbytečné a nesmyslné, aby to nějak ovlivňovalo hodnocení filmu (natož
aby jej ovlivňovaly principiální důvody).
V důsledku se věc má totiž tak, že Christopher Plummer je v roli obstarožního
boháče Gettyho, pod jehož šarmantním vybraným vystupování se skrývá cynický a bezohledný
sobec, natolik charismatický a výrazný, že je nejen poměrně těžké představit si
zpětně Kevina Spaceyho v téže roli, ale že svým přesným, přesvědčivým
výkonem a osobitou prezencí na plátně zastiňuje i všechny zbylé přítomné. Jeho postava
je ze všech nejzajímavější a nejlépe napsaná, takže je trochu škoda, že film
není jen o ní.
Michelle Williams je v roli matky uneseného chlapce plně věrohodná i
vzhledem k tomu, že jí její postava soustavně zkoušené ženy s dávno vycepovanými
nervy záměrně zprošťuje očekávatelných zoufalých nářků a slzami zalitých
pohledů, nicméně ve scénách sdílených s Plummerem je evidentní, kdo z nich
dvou má herecky navrch. Mark Wahlberg je coby Gettyho poradce naopak vyloženě
málo výrazný a mdlý a charisma postrádá. Převážně komediální francouzský herec Romain
Duris v roli jednoho z únosců zas trochu bojuje s tím, že musí
hrát Itala, a navíc jeho postava vyznívá v jeho podání mírně legračně, což
nemusel být nutně záměr.
Největší nedostatek však představuje styl vyprávění, které soustavně skáče
mezi perspektivami jednotlivých postav a upadá přitom do zacyklené struktury,
která neustálým opakováním sebe sama obírá děj o dynamiku a naopak jej
poznamenává pachutí dějové rozvleklosti.
Kriminální zápletka s únosem je dělená do dvou pohledů, kdy střídavě sledujeme
společné počínání matky a Gettyho poradce s děním v úkrytu únosců,
přičemž nezáživně repetitivní telefonické hovory mezi oběma tábory slouží spíš
k teoretickým úvahám nad hodnotou lidského života než k vytváření napětí
prostřednictvím smlouvání o výši výkupného za neutuchajícího strachu o život unesené
oběti. Plummerova citově vyprázdněná postava pak do děje vstupuje především za
účelem poskytnutí satirického komentáře o hranicích chamtivosti a jejím negativním
dopadu na lidské vlastnosti, hodnoty a vzájemné vztahy. Rovina vyprávěná z pohledu
uneseného chlapce a únosců se zas soustředí na jejich společné soužití a na mladíkovy
občasné pokusy o útěk. Výsledná forma filmu se tak skládá z hned několika typů
dramatu, které nesouzní pohromadě v dokonalé harmonii hlavně kvůli tomu,
že každé z nich rozvíjí zcela jiné motivy a myšlenky.
Ridley Scott přitom režíruje poctivě, elegantně a jako zkušený řemeslník ze
staré školy, zvláště po technické stránce. Film si občas dovolí i překvapivé
hrátky s očekáváním, případně vnese do veskrze akademicky a staromódně
působícího dramatu i sporadické záblesky brutality. Rozhodně to nepůsobí, jako
by Scott neměl Všechny prachy světa
pevně v ruce, snad kromě zmíněné nevyrovnanosti herců a důsledné emocionálně
chladné a odtažité atmosféry, která byla sice zřejmě do značné míry záměrná, nicméně
některým scénám notně ubrala na potenciální údernosti. Na škodu je ale hlavně (kromě
předem pošramocené pověsti filmu) to, že si tvůrci nedokázali ze všech těch rozehraných
motivů a postav jednoznačně vybrat, o kom a o čem konkrétním by jejich film měl
vyprávět především, a jakou strukturu vyprávění proto zvolili, což má na triku
zejména autor scénáře (podle knižní předlohy) David Scarpy, který naposledy
napsal realizovaný filmový scénář před deseti lety, k remaku Dne, kdy se zastavila Země).
Žádné komentáře:
Okomentovat