Tři billboardy kousek za Ebbingem (Three Billboards Outside Ebbing, Missouri) – Recenze – 80%

Rozvedená Mildred (Frances McDormand) žije v Ebbingu (fiktivní středoamerický zapadákov) pouze se svým synem, protože dceru jí před sedmi měsíci někdo znásilnil a zabil. Místní policie před časem odložila případ pro nedostatek důkazů k ledu. Rozezlená z toho, jak se pátrání nikam nehýbe, si Mildred pronajme tři chátrající billboardy za okrajem města, na které nechá vylepit apelativní vzkaz pro policejní sbor a jeho dobráckého šerifa (Woody Harrelson). Tento krok jí samozřejmě dceru nevrátí a policii v pátrání po pachateli (resp. pachatelích) také nepomůže, ale rozpoutá to kontroverzi, která se dotkne všech.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Režisér, scenárista a autor divadelních her Martin McDonagh natáčí filmy sporadicky, o to napjatěji se na ně čeká. Mnozí byli okouzleni jeho celovečerním debutem V Bruggách, avšak ne už tak spokojení byli většinou diváci Sedmi psychopatů. Jeho novinka, drama s ambivalentně neatraktivním názvem Tři billboardy kousek za Ebbingem, je v McDonaghově filmové kariéře zatím největší událostí – přinejmenším z hlediska cen, které film posbíral na festivalech v Benátkách a v Torontu, Zlatých glóbů, jež obdržel za nejlepší film-drama, scénář, herečku v hlavní roli a herce ve vedlejší roli, a šancí, které by mohl mít s nejvyšší pravděpodobností na Oscarech.

Jestli jde o McDonaghův nejlepší film, je samozřejmě subjektivní, tím spíš, že se od nich v lecčem dost odlišuje, byť základní autorův rukopis je více než zřetelný. Vypilovaný příběh, bohatý na zvraty v podobě krutě ironických zásahů nevyhnutelného osudu, politická nekorektnost, velmi přesné a ostré dialogy a režijní sebejistota, to vše zůstává. I atmosféra kombinující hlubokou melancholii s černým humorem a cit pro vytváření silných scén. Zároveň opět nelze neobdivovat McDonaghovu práci s postavami a jednotlivými motivy a s rafinovanou strukturou příběhu, který se vyvíjí sice nepředvídatelně, ale na konci je vám jasné, že to tak dopadnout nutně muselo.

Největší změnou je, že hlavní hrdinkou je žena, navíc normální žena, vedoucí relativně normální život (až na tu mrtvou dceru a billboardy). Žádní nájemní vrazi nebo podivíni, žádná velká stylizace. Zároveň se o Třech billboardech kousek za Ebbingem tentokrát nedá říct, že by byly vyloženě černou komedií – mnohem spíš mají blíže ke standardnímu a víceméně realistickému vážnému dramatu s nádechem krimi, v němž humor sice tvoří nedílnou součást, ale nehraje prim. Oproti Bruggám postrádají jejich vytříbenost a precizní promyšlenost a ne všechno do sebe v jejich závěru zapadá tak krásně, přirozeně a uhlazeně. Naštěstí ale přitom nikdy nesklouzávají do otravné sebezahleděnosti, absurdnosti a přehnané překombinovanosti Sedmi psychopatů.

Opět platí, že McDonaghovi hrdinové vám nemusejí být sympatičtí – úplně stačí, když jim rozumíte, a když vám film dokáže srozumitelně a přitom citlivě sdělit, jaké důvody je pudí k čemu, co a proč se v nich odehrává, jakým vývojem procházejí a na základě čeho mění své názory. Díky tomu se snadno stane, že i odměřená, nezlomná a věčně zamračená Mildred vás dokáže dojmout, i když na pivo byste ji asi nepozvali. A to samé platí i o ostatních, příjemně nečernobílých a výborně napsaných postavách (i když našly by se výjimky, třeba mladičká přítelkyně Mildredina bývalého manžela je přítomna víceméně jen proto, aby se diváci smáli její prostoduchosti, a po vzoru Brugg došlo i na liliputa, ze kterého si ostatní utahují, u něhož však není úplně zřejmé, zda je jeho existence již režisérovým trademarkem, nebo jestli McDonagh opisuje sám od sebe). Herecké obsazení je každopádně prvotřídní a velice přesné a poprvé u McDonagha by se dalo říct, že to není režie ani scénář, co tvoří vrchol filmu (ani jedno není tak perfektně vybroušené, jak by mohlo být), ale že to jsou herecké výkony, co jej nejvíc táhne.

Zmíněná Francis McDormand vyfasovala svou houževnatou bojovnici za spravedlnost takřka přímo na tělo, Woody Harrelson je jako obyvateli maloměsta oblíbený šerif k sežrání a i řada dalších špičkových herců by stála za zmínku (John Hawkes coby Mildredin ex-manžel, liliputána si zahrál Peter Dinklage…) a mnozí si i oprávněně zaslouží ty ódy, které se na ně pějí. Všechny nicméně válcuje Sam Rockwell ve vedlejší roli (též oceněný Zlatým glóbem), jehož postava primitivního rasistického policisty, který bydlí u maminky a na stanici si čte komiksy, prochází největšími změnami, dočká se největšího diváckého pochopení, působí výrazněji než hlavní hrdinka, a její protagonista ji navíc obdařil nenapodobitelnými pohyby a gesty.

Tři billboardy kousek za Ebbingem nepředstavují bůhvíjakou událost, ze které byste si měli s otevřenou pusou sednout na zadek ze samého úžasu, ale že jde o originální a sebevědomou ukázku výtečného filmařského řemesla na všech úrovních, to už jde říct s jistotou. Už to nepůsobí, jako by se McDonagh vytahoval vlastní genialitou, a nepomáhá si bizarnostmi ani nadsazenou stylizací, naopak uvědoměle a vyspěle přináší plně autorský snímek o vzteku, smutku a o tom, že násilí nemusí plodit jen další násilí, když zároveň existují i odpuštění, láska a smířlivost, jimiž se to vyváží.