Britský režisér Joe Wright (Pýcha a
předsudek, Anna Karenina) se po
digitálním úletu v podobě Pana
vrátil na mnohem jistější půdu s filmem podle skutečných událostí,
k nimž došlo v Londýně v roce 1940, a v němž vypráví o několikatýdenních
osudech tehdejšího premiéra, Winstona Churchilla. Nejvíce se film věnuje Churchillově
přístupu k reagování Spojeného království na hrozbu spočívající
v nacistické armádě okupující západ Evropy, s jejímž postupným
přibližováním se z Churchillova zprvu bojovného postoje pozvolna vytrácí
sebedůvěra, a velké množství času je věnováno i jeho strategickým manévrům
ohledně situace v Dunkerku, což jsme shodou okolností mohli nedávno vidět
z pohledů tamních vojáků ve filmu Dunkerk
od Christophera Nolana. Nebo jako krátkou epizodku v Pokání, starším Wrightově snímku.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Zdaleka největším lákadlem a tahounem filmu je Gary Oldman v hlavní
roli, oceněný již Zlatým glóbem a bezesporu útočící i na Oscara. Pod
neuvěřitelně věrohodnou maskou a líčením předvádí jednu z nejlepších
hereckých transformací posledních let, je prakticky k nepoznání a hraje
fantasticky, byť i přes velmi přesné imitování a napodobování Churchillovy
mluvy a gest nedokáže zabránit tomu, abyste si čas od času nevzpomněli, že jde
jen o namaskovaného, ve skutečnosti mladšího a mnohem hubenějšího herce, byť
podávajícího neskutečně přesvědčivý a přirozený výkon. V každém případě
ale Gary Oldman odvádí z hlediska úspěšného převtělení do reálně
existujícího předobrazu a zvládnutí celkového hereckého projevu minimálně o
úroveň lepší práci, než třeba Anthony Hopkins v podobné snaze o napodobení
Alfreda Hitchcocka ve filmu Hitchock
nebo Natalie Portman v roli Jackie Kennedy ve snímku Jackie. Toho Oscara by si zasloužil už jenom za práci s očima,
rty a hlasem.
Přestože si tak Gary Oldman střihl docela výrazné a nad zbytkem filmu
vyčnívající sólo, ke cti mnohých ostatních herců je rozhodně nutno přičíst, že
se v jeho přítomnosti ve stejném záběru neztrácejí ze zřetele. Zejména Lily
James jako Churchillova nová sekretářka, sloužící zejména jako prostředek
k lepší divácké orientaci v jistých méně osvětlených historických
záležitostech (protože Churchill jí je musí vysvětlovat), a Kristin Scott
Thomas v roli Churchillovy manželky, která si dovolí do svého muže jako
jediná občas rýpnout nebo jej shodit, si s přehledem dokáží urvat trochu
pozornosti i pro sebe. Jinak ale nebýt Oldmana, byla by Nejtemnější hodina jen průměrným dobovým dramatem, pasoucím se
hlavně na sentimentálních a patriotistických emocích vyvolávaných přehlídkou
okoukaných klišé.
Na svérázného a v mnohém kontroverzního premiéra je tu nahlíženo jako
na divné individuum, z něhož mají ostatní politici tak trochu legraci, ale
přitom i respekt, avšak film jej zároveň vyobrazuje tak, aby žádný divák neměl
potřebu kdykoli pochybovat o jeho skryté genialitě. Snímek svého hlavního
hrdinu idylizuje, blahořečí jeho slovům válečné propagandy a staví ho na
piedestal bravurních válečných řečníků, nicméně obecně se jím zabývá poměrně povrchně,
zjednodušeně a neskepticky – dovolí si nakousnout jen pár přešlapů z jeho
předešlé kariéry a pár naznačených drobností, které stín pochybnosti ani
pořádně vrhnout nestihnou (třeba když ho manželka konfrontuje
s nedostatkem financí). V tomhle ohledu by postava Churchilla stála
za důkladnější rozbor, věnovaný delšímu úseku jeho života. Místo toho jej Nejtemnější hodina postihuje jen
v jeho dramatickém rozhodování o postupech proti Hitlerovi a v souboji
o obhájení vlastního přesvědčení, což je prokládáno rádoby úsměvnými
epizodkami (např. když zaskočí svou sekretářku svým vylézáním z koupelny
v rouše Adamově) nebo přehnaně dojímavými scénami za hranicí sentimentu
(Churchill pláče v metru při konfrontaci s obyčejnými Londýňany).
Nejtemnější hodina tak nedělá nic jiného, než že se přesně strefuje
do ověřené šablony, předurčené k automatické líbivosti, přičemž režijní
zkušenosti a talent Joe Wrighta vyplývají na povrch hlavně díky tomu, jak se snaží
dělat všechno pro to, aby toto schéma trošku ozvláštnil alespoň vizuálně.
Sofistikovaně si pohrává se světlem a stíny, každá scéna je pečlivě inscenovaná
a výborně se v ní pracuje s prostorem, kamera je povětšinou velmi
dobrá (detailní záběry na Churchillův vypasený obličej jsou rozhodně o něco
lepší než soustavné a již ohrané kompozice z ptačí perspektivy) a některé
pasáže jsou vyloženě lahůdkové (první čtený projev Churchilla do rozhlasu).
Joe Wright natočil poctivý film, řemeslně na výši, leč bez jakékoli přidané
hodnoty navíc. Prvotřídní filmařinu ocení i starší diváci, zvyklí na přehledné
a klidnější tempo vyprávění, neztrácet se nebudou ani ti, kteří o Churchillovi
a událostech kolem roku 1940 moc nevědí – s těmi film počítá a s pomocí
řady prvků (např. časté střídání dat) jim usnadňuje orientaci v dění i v čase.
Gary Oldman válcuje všechno a angličtina už dlouho nezněla lépe (tohle až půjde
v televizi s dabingem, tak to bude parodie), jinak ale tenhle
ušlechtilý, tradicionalistický a akademický film s ničím novým nepřichází.
Žádné komentáře:
Okomentovat