Thelma – Recenze – 70%

Norské drama režiséra Joachima Triera (žádná spřízněnost s Larsem von Trierem) vypráví o zhruba dvacetileté studentce Thelmě, která se poprvé v životě ocitá mimo dosah rodičů, a sice když nastupuje do prvního ročníku vysoké školy. Zde se zamiluje do spolužačky, ale její chtivé a vzrušující pocity jsou jí cizí – je totiž doposud sexuálně (a vztahově) nezkušená a navíc má v sobě vštípenou křesťanskou výchovu, tudíž by jí vztah se ženou nemuseli schválit nejen rodiče, ale možná ani vlastní svědomí. Náročné studium jí kromě komplikovaných citů posléze začnou narušovat i občasné epileptické záchvaty, nicméně doktoři tvrdí, že o epilepsii nejde. Háček tedy bude vězet v něčem jiném…

 

Zdroj fotek: aerofilms.cz

Motiv probouzející se dívčí sexuality už tematizovaly v poslední době i jiné evropské umělecké filmy – kontroverzně přijímaný syrový snímek Raw stylizoval chtíč do podoby kanibalských choutek hlavní hrdinky, původně vegetariánky procházející si na vysoké škole nepříjemnými iniciačními rituály, a vizuálně extravagantní Neon Demon zas kanibalismus používal jako symbol pro střet naivní modelky s nelítostným světem profesionálního modelingu, který své spotřební svěřenkyně jednu po druhé (doslova) sežvýkal a vyplivnul. Thelma zas využívá ke znázornění konfliktu uvnitř nesmělé a zranitelné dívky, která se nemůže svým citům naplno oddat kvůli podvědomé blokaci vycházející z její víry a výchovy, jiný fyzický prostředek – celotělový třas, jehož (postupem času až mysteriózní) projevy mají kořeny hlouběji v minulosti a nesou v sobě vícero významových rovin.

Thelma je tudíž také hodně o epilepsii, jejím zkoumání a umělém vyvolávání, nicméně pro epileptiky vhodná rozhodně není (ještě před úvodními titulky se vyskytuje upozornění, že snímek obsahuje v některých scénách extrémně rychlé střihy a blikavé kontrastní přechody). Naopak je mimořádně vhodná pro ty diváky, kterým filmový art chutná nejvíc, když má mírně ujetou, bizarní a nevypočitatelnou příchuť.

V první řadě Thelma zaujme přesvědčivým a přirozeným výkonem představitelky hlavní role, norské herečky Eili Harboe, která zvládá svou složitou úlohu zmatené, nejisté a světem neprotřelé křehotinky perfektně, včetně drobných nuancí v mimice a gestech. Dále je poměrně pozoruhodný samotný příběh a jeho místy překvapivý vývoj, včetně několika nečekaných zvratů. Na druhou stranu, když už přijdete na to, jak se věci mají a co mají znamenat ty hrdinčiny záchvaty, tak se i ty nejšílenější zvraty stanou relativně předvídatelnými. Jinými slovy – od jistého momentu vám dojde, že se ve filmu může stát prakticky cokoli, a budou vás napadat mnohem zběsilejší věci, než ke kterým ve filmu nakonec dojde.

Joachim Trier režíruje film (podle vlastního scénáře) sebejistě a pevnou rukou, přesto se mu nedaří vtáhnout diváka do příběhu zcela dokonale. Místy má Thelma i přes výbornou gradaci problémy s rytmem vyprávění, některé pomalejší pasáže trochu unavují a v závěru, otevřeném interpretacím, dojde sice k jistému završení, avšak ne všechno do sebe zapadne tak bezešvě a smysluplně, jak by bylo záhodno. Po vizuální stránce je film velmi nevýrazný, tedy až na samotnou práci kamery a pár zajímavějších scén, jež mají poměrně znepokojující nádech.

Intimní motiv „zakázané“ lásky, hrdinčino postupné vklouzávání do vysokoškolského života na koleji, spojené s ochutnáváním ledajakých hříchů, retrospektivní scény z hrdinčina dětství – s tím vším pracuje Trier výborně, až na jednu věc, a tou je ona náboženská rovina, která mohla být podchycena ve větší šíři, což by filmu zejména v poslední etapě příběhu dopomohlo k o dost znatelnější katarzi. Motiv dívky, jejíž konání i myšlenky jsou silně ovlivněné a zároveň „oplocené“ její vírou do té míry, že to má pro ni a její okolí zničující účinky, byl podstatně lépe zpracován třeba v Křížové cestě.

Zároveň je ale potřeba říct, že v porovnání se zmíněnými a tematicky podobnými snímky Raw a Neon Demon vychází Thelma jako jasný vítěz, a to s pořádně velkým náskokem, navíc je z nich všech nejméně prvoplánově šokující, nejčitelnější a divácky nejstravitelnější. To ale neznamená, že je pro každého – naopak je potřeba počítat s jistou dávkou netriviální symboliky, ponurosti a nutnosti umět číst informace z kontextu. Nejvíc působivá a zdrcující je z celé Thelmy vlastně hned její první scéna. Akorát musíte vidět i zbytek filmu, aby vám došel její plný význam.