Přání k mání – Recenze – 60%

Pohádka Micimutr, celovečerní debut jinak vesměs televizního režiséra Víta Karase, spíš jen potvrdila svou pozici v porevolučním kánonu veskrze nekvalitních českých filmových pohádek, ačkoli se do ní vkládaly naděje, že by jej mohla naopak trochu oživit. Na jeho druhý filmový počin, snímek Přání k mání, však zařazení do žánru pohádky úplně nesedí a jeho vánočně laděný příběh, jehož hlavními protagonisty jsou děti, spíš naplňuje schéma filmu rodinného, byť se odehrává ve fiktivním světě a vyskytují se v něm pohádkové prvky. Každopádně jde ale o podstatně lepší počin než Micimutr.

 

Zdroj fotek: bontonfilm.cz

Hlavním hrdinou je zhruba dvanáctiletý Albert, který se svými spolužáky, nejlepším kamarádem Emanem a Emanovou sestrou Johanou, polapí na vánočních trzích zloděje peněženek, načež se jim všem zjeví kouzelný dědeček a každému věnuje za dobrý skutek jedno přání. Eman a Johana svá přání promrhají na hloupostech, zatímco Albert, když vidí, že slíbená přání se skutečně plní, se rozhodne to svoje využít co nejlépe. Možností má hned několik - je zamilovaný do Johany, která jím však výrazně opovrhuje, mezi jeho rodiči, vystupujícími v divadle jako kouzelnické duo, vzniká manželská krize, a po jeho přání navíc prahne protřelý synáček bohatého byznysmena.

Nejlepší na filmu Přání k mání je jeho výprava a vůbec celkové audiovizuální vzezření, uzpůsobené zasazení děje filmu do prostředí mimo čas a prostor. Z některých aspektů to vypadá, že se příběh odehrává před více než padesáti lety (dobové kostýmy, automobily i některé lokace, absence digitálních technologií), avšak místem dění je přitom fiktivní město poskládané ze záběrů natáčených v současné Praze a Karlových Varech (a mluví se v něm současnou češtinou včetně novotvarů typu „zlatokopka“) a nad městem se navíc pohybuje futuristický závěsný vlak. Všechno to působí sice dost nahodile a neukotveně, na druhou stranu je to v rámci české filmové tvorby celkem nápadité a netradiční a navíc na úrovni leckteré zahraniční kinematografie. Velmi zdařilá je i rozpustilá a mnoho žánrů kombinující hudba Davida Solaře, která filmu hodně pomáhá, a také kamera Pavla Berkoviče.

Naopak nejslabším článkem jsou dětští herci, kteří působí na mnoha místech příliš strojeně a toporně (dost zásadní problém, když hrají hlavní hrdiny a film se jim věnuje víc než kterémukoli dospělému), což není dáno ani tak tím, že by to nebyli dobří herci (naopak jsem zvědavý, jací talenti z nich vyrostou), ale že po nich byly vyžadovány dialogy, které mnohdy působí značně nepřirozeně. Patrně jde částečně o důsledek toho, že v původní verzi scénáře bylo hrdinům filmu kolem sedmnácti let (není divu, že děj se zdaleka nejvíc točí kolem nešťastné zamilovanosti Alberta, zoufale se snažícího udělat na odmítavou Johanu dojem a pozvat ji na rande, což působí spíš jako z teenagerské komedie).

Vít Karas se rozhodl v zájmu natočení rodinného filmu hlavní hrdiny omladit, v příběhu nicméně zůstaly zápletky napsané pro postavy téměř plnoleté, tudíž když je pak ve filmu hrají dětští herci, kteří na pohled variují od jedenácti do čtrnácti let, výsledným dojmem je křečovitá bizarnost a nepatřičnost. To, že školáci tohoto věku už mají mezi sebou rozdělené úlohy typu „nedostižný dívčí idol“ nebo „lamačka srdcí“ a zvou se na rande do luxusních cukráren (a jeden z nich dokonce řídí auto), by se ještě dalo překousnout, ale když pak dojde ke scéně, v níž se opíjejí tvrdým alkoholem na vánočním večírku (a zcela chybí jakákoli reakce rodičů na to, že jejich opilého synka dovezl domů cizí šofér), tak už to začne skřípat pořádně.

Výsledná atmosféra se nedá akceptovat jako záměrná stylizace ve stylu např. Až vyjde měsíc od Wese Andersona, kde se dětští hrdinové také chovají podstatně dospěleji, než by správně měli, protože tam ta stylizace byla konzistentní napříč celým filmem, zatímco v Přání k mání jsou podobné manýry spíš důsledkem rozklížení mezi několika typy žánrů a několika typy stylizací, promíchaných mezi sebou. Vizuálně pak snímek hodně připomíná právě filmy od Andersona nebo třeba od Tima Burtona, od barevné palety (hodně pastelových barev), přes kameru a cit pro absurdní detaily až po vzhled interiérů.

Dospělým hercům naopak nelze vyčítat nic moc – rozhádané manželské duo Martina Myšičky a Jitky Čvančarové, nechutně bohatý hoteliér Vítězslava Jandáka i lakomý baron Jana Vondráčka (a i řadu vedlejších rolí i mini-roliček hrají známí herci) sice představují postavy, které mají ve většině případů hodně nakročeno ke karikatuře, nicméně herecké výkony jejich představitelů jsou v tomto ohledu poměrně přesné a odpovídající zvolené míře nadnesenosti a záměrné přehnanosti.

Zároveň se tvůrcům rozhodně nedá upřít nápaditost, jak co do vizuálních drobností (vycpaný krokodýl na zdi, kouzelnický byt plný rekvizit…), tak co do scenáristických vychytávek (byznysmenova honba za popularitou, schůzka na starém ruském kole, rodinný právník plynule se orientující i v dost netradičních záležitostech…), přičemž většina toho do sebe docela hezky tematicky i „logicky“ zapadá. Postavy se nechovají jako úplní idioti, proměny vztahů mezi nimi sice nejsou úplně plynulé a dokonale odůvodnitelné, zas ale jejich motivace a činy nepůsobí vyloženě mimozemsky a nepochopitelně, jak tomu u českých filmů celkem často bývá.

Dokonalou vánoční atmosférou Přání k mání sice tak úplně nedýchá, příběh a jeho realizace mají k bezchybnosti daleko a herecké výkony hlavních protagonistů a jejich vzájemné dialogy sem tam dost ošklivě škobrtají, avšak v kontextu českých filmů jde i tak o nadprůměr, vítězící hlavně na poli audiovizuálním. Potěšující je také to, že se tvůrcům podařilo z velmi slibného námětu vykřesat příběh, který je přehledný a netrpí tradičními scenáristicko-dramaturgickými neduhy české kinematografie, za což je nutné filmu i přes spíše rozporuplné dojmy z něj připsat body k dobru.