Největší showman (The Greatest Showman) – Recenze – 60%

Americký muzikál debutujícího režiséra Michaela Graceye Největší showman je inspirován životem muže jménem P.T. Barnum, který žil v letech 1810 – 1891 v USA, kde proslul jako „reklamní švindlíř“, popularizátor opery a především zakladatel cirkusu Barnum & Bailey. Tím reklamním švindlířem je myšleno to, že neviděl nic špatného na tom vzít nějakou starou slepou černošku a vydělávat peníze na vybírání vstupného od lidí, kteří si chtějí poslechnout historky od „stošedesátileté bývalé kojné George Washingtona“ (pochopitelně smyšlené, což ale ti lidé nevěděli). Zkrátka se považoval za showmana a nedělalo mu problém trochu si přikrášlit skutečnost, pokud se diváci dočkali za své peníze odpovídajícího zážitku. O tom ale tento snímek moc není.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Film Největší showman je totiž spektakulární načančanou pohádkou, která se k Barnumovi staví, jako kdyby cirkus vynalezl, což není pravda – jen jeho dlouholetou existující tradici obohatil o nové prvky, především o koncept „přehlídky zrůd“. V příběhu tak první housle hraje kromě samotného Barnuma i ansámbl jeho svěřenců – esteticky znetvořených bytostí, jako jsou vousatá žena, obtloustlý muž, liliput, siamská dvojčata a podobně (a sem tam nějaký akrobat). Ti pak nicméně nevystupují v cirkusu proto, aby se jim lidé smáli nebo jimi byli šokováni, ale aby v nich spatřovali lidské bytosti, které by měly být namísto posměchu přijaty do společnosti jako její plnohodnotní členové. Humanistické sdělení filmu je tak sice v rozporu s historickou realitou, leč do jeho super-pozitivní, cukrkandlové, třpytkami posypané a snově stylizované atmosféry zapadá spolehlivě.

P.T. Barnum (Hugh Jackman) je představen jako muž z chudých poměrů, který se oženil s ženou pocházející naopak z bohaté snobské rodiny, a jehož přivedla k úspěchu a bohatství ambice a touha dokázat, že i kluk z ulice se může prosadit a vyšvihnout na společenském žebříčku. Dostatek času je věnován láskyplnému vztahu Barnuma s jeho manželkou (Michelle Williams) a jejich dvěma dcerami, ale všechno ostatní je bohužel jako z rychlíku.

Postavy se osudově zamilovávají na první pohled, všechny partnerské dohody a zásadní rozhodnutí hlavního hrdiny se uskutečňují v časových intervalech kratších, než kolik je potřeba na jedno muzikálové číslo, boháčem se stane Barnum prakticky ze scény na scénu (v jednu chvíli se topí v dluzích, a jakmile se dostaví první úspěch, je z něj najednou zámožný majitel přepychového sídla) a cirkus se mu průběžně rozrůstá o další a další účinkující (včetně africké zvěře), aniž by bylo vidět, jak kohokoli z nich přijímá. Většina účinkujících se objeví jen v pár scénách (někteří třeba jen v jedné), aniž by cokoli řekli – jako jediní dostali trochu prostoru akrobatka (Zendaya Coleman), do níž se zamiluje Barnumův obchodní partner (Zack Efron), a vousatá žena (zpěvačka Keala Settle), na níž je demonstrováno, jak fyzickými anomáliemi postižení jedinci v sobě nacházejí díky vystupování v cirkusu dávno ztracené sebevědomí.

Ve všem tom shonu jednak člověk nemá šanci začít nějak sympatizovat s postavami, nebo s nimi soucítit, ba ani chápat, co jsou vlastně zač. Všechno a všichni jsou totiž překryti silnou vrstvou brutální stylizace, v níž se ze všech členů „obludária“, zprvu stydlivých a do sebe uzavřených, stávají zničehonic mávnutím kouzelného proutku extrovertní, roztančené a sebejisté osobnosti, v nichž dřímají pěvecky i pohybově nadaní umělci, zatímco ostatní vedlejší postavy jsou víceméně karikatury – kdo je odpůrce cirkusu, tak je buď špinavý opilec, nebo zaprděný snob, či zkrátka škarohlíd (zde zosobněný nesnesitelně zkreslenou postavou divadelního kritika), který nemá zábavu rád a smát se asi ani neumí.  

I ta nejdůležitější část příběhu, kdy se z hlavního hrdiny stane ctižádostivý chamtivec, co začne organizovat turné s krásnou operní pěvkyní (Rebecca Ferguson) a zanedbávat kvůli tomu obě své rodiny - soukromou i cirkusovou – ale nakonec se polepší a uvědomí si ty pravé hodnoty, je ve výsledku realizována strašlivě zkratkovitě, kdy k úplně všemu dochází skokově a jako na zběsilém běžícím pásu. Působí to, jako by si tvůrci odškrtávali seznam toho, co všechno se musí stihnout, a nehodlali se ničím příliš zdržovat, aby zbylo dost času na písničky.

Na druhou stranu, muzikálová čísla včetně zpěvu a mnohdy i celkem nápaditých tanečních choreografií tvoří v každém případě vrchol filmu. Písničky samotné (od textařů písní v La La Landu) jsou chytlavé, příjemné a dobře napsané. Vizuálně je film velice líbivý, je proto radost nejen jej poslouchat, ale je i na co se dívat. Výprava je super, herci jsou skvělí. Ale kdo obecně nemá rád cirkus, toho Největší showman pravděpodobně okouzlí jen těžko. Zároveň je opravdu potřeba rezignovat na jakékoli přemýšlení a snahu přistupovat k ději racionálně – tvůrcům zřejmě šlo po Barnumově vzoru hlavně o prezentování barevné a libozvučné podívané a vyprávění nějakého příběhu dost odbyli.

Největší showman selhává v tom, že jeho soundtrack je lepší než celý film. Muzikálová čísla jsou vynikající, všechno okolo nicméně poukazuje na to, že se snímek odehrává ve zjednodušené verzi světa, kde jde všechno snadno, kde se s trochou snahy dostavuje úspěch automaticky, kde jediná písnička má sílu vyřešit všechny problémy, a kde všechno podléhá fantaskní, až pohádkově přeslazené stylizaci. Audiovizuálně je to silně vtahující, ale nevěrohodností, uspěchaností a zkratkovitostí poznamenaný příběh celkový dojem negativně vyvažuje.