Nové drama Woodyho Allena se odehrává v padesátých letech minulého
století v zábavním parku na Coney Islandu, kde žije i pracuje Ginny (Kate
Winslet), která to v životě moc nevyhrála. Je bývalou herečkou, co se musí
spokojit s na svůj věk potupnou prací servírky v bistru, se svým nevzhledným
manželem, hrubiánem a vášnivým rybářem Humptym (Jim Belushi), tře bídu s nouzí,
jejich problematický synek je chronickým zakladatelem požárů a navíc se
jim do skromného příbytku mezi hlučnými pouťovými atrakcemi nastěhuje Humptyho
dcera z předchozího manželství, Carolina (Juno Temple), která utekla od
svého manžela – gangstera a potřebuje se schovat před mafiány. Trocha naděje svitne
pro Ginny ve chvíli, kdy nalezne milence v podstatně mladším plavčíkovi Mickeym
(Justin Timberlake), s nímž by mohla začít nový život. Ten se ale zamiluje
právě do Caroliny.
Zdroj fotek: bioscop.cz |
Předchozí odstavec bohužel není nástřel děje, ale průběh nejméně poloviny
filmu, po níž následuje už jen dořešení vzniklého milostného trojúhelníku a
závěrečné titulky. Woody Allen vypráví v Kole zázraků (název odkazuje na
pouťovou atrakci) velmi jednoduchý příběh, který by vystačil na telenovelovou povídku,
ale stominutový film nemá šanci utáhnout. Allen do něj tudíž vecpal spoustu
dialogové vaty a repetic, kdy postavy každou chvíli opakují jednu a tu samou
informaci třeba třikrát nebo čtyřikrát, děj se točí v neustále se omílajících
identických situacích a divák si připadá jako při sledování špatné divadelní
hry, což ještě umocňuje výrazně omezené prostředí utvářené jediným bytem a přilehlou
pláží.
To, že kluk něco podpálí a dostane za to vynadáno, se uskuteční asi
čtyřikrát. Nejméně pětkrát si Ginny stěžuje, že ji bolí hlava. Když se Carolina objeví
před Humptyho zrakem, tak dotyčný přinejmenším třikrát za sebou zmíní, že si neměla toho grázla
brát, a že měla na víc. A takhle je to v Kole zázraků se vším – žádné zázraky,
jen nekonečný kolotoč migrén, výčitek, žárlivosti a okatě metaforického
žhářství, z něhož čpí otravná a polopatická doslovnost.
Hlavní hrdinkou a hybatelkou děje je sice Ginny, leč z nějakého důvodu
je ve filmu vševědoucím vypravěčem plavčík Mickey, který se v úvodu snímku
představí divákům dřív, než vůbec objektivně vstoupí do příběhu, načež začne
coby vypravěč popisovat i to, co je zcela evidentní a vysvětlující komentář by
to nevyžadovalo, a to včetně okamžiků, u nichž se sám vyskytnout nemohl. Je to
staromódní a tupé, ale lze chápat, proč si na tom Woody Allen ujíždí, stejně
jako si ujíždí na jazzové hudbě (která samozřejmě nesmí chybět).
Co se Ginny týče, tak s ní pro její komplikovanou osobnost, prudkou povahu,
jistou míru psychické lability i citovou nestabilitu lze sympatizovat jen díky
tomu, že Kate Winslet ji velmi dobře hraje a dodává jí rozměr trpitelky –
frustrované ženy dusící se v rodině a zaměstnání, kde ji všichni a
všechno stahují ke dnu a blokují její možnosti a potenciál a tím pádem celý
její život. Člověk by jí snad i útěk od toho všeho přál, to by se ovšem nesměla
zachovat v závěru snímku jako sobecká a zákeřná mrcha a dovršit to náhlým
záchvatem teatrálnosti – přičemž i při detailní znalosti jejího zoufalství,
motivací a niterných tužeb si její konání nelze vykládat jako ospravedlnitelné.
Ostatní herci nepředvádí nic, co by stálo za delší zmínku.
Co se Woody Allenovi podařilo skvěle, je tak akorát vykreslení dobové atmosféry, nicméně v tomto
případě, kdy už má za sebou Café Society,
Kouzlo měsíčního svitu a další nostalgické
retro filmy z minulých dob, jde spíš o nudnou a okoukanou rutinu.
Celkově tak Kolo zázraků působí jako
neinvenční a veskrze opomenutelný snímek, uvězněný v omílajících se
repeticích a představující další důkaz toho, že Woody Allen natáčí filmy
prakticky už jen na autopilota.
Žádné komentáře:
Okomentovat