Jumanji: Vítejte v džungli (Jumanji: Welcome to the Jungle) – Recenze – 40%

Pokud si nepamatujete (nebo jste neviděli) rodinný dobrodružný film Jumanji z roku 1995 (podle stejnojmenné knižní předlohy), tak ten vypráví o společenské hře téhož názvu, jejíž hráči (dvě děti a dva dospělí, mimo jiné Robin Williams a mladičká Kirsten Dunst) mají každý svou figurku, snaží se s ní dostat co nejrychleji do cíle, ale každý hod kostkami nějak zásadně ovlivní prostředí okolo nich (třeba jim skrz obývák proběhne stádo divoké zvěře, nebo se jim dům roztrhne na dvě půlky). Jediná možnost, jak zastavit příval katastrof a zabránit jim v pustošení města, je hrát hru dál a dohrát ji do konce. A nenechat se přitom zabít lovcem lidí, spolknout masožravou kytkou či pohltit tekutými písky… Jumanji navíc ve své době bylo počinem s revolučními digitálními triky.

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Nyní vstupuje do kin pokračování s názvem Jumanji: Vítejte v džungli, v němž se v roce 1996 původní desková hra Jumanji magicky přemění ve videohru a vcucne do sebe nějakého teenagera, který si ji zkusí zahrát. V roce 2017 ji pak ve školním suterénu objeví čtveřice dalších teenagerů, spustí ji a hra je vcucne taky. Zbytek filmu se pak odehrává nikoli v současném světě hlavních hrdinů, ale ve fiktivní džungli uvnitř videohry. A hlavní hrdinové na sebe vezmou podobu svých herních postav, takže sice už nevypadají jako středoškoláci, avšak nadále se tak chovají.

Takže z nerda a hráče počítačových her se stane svalnatý dobrodruh (Dwayne Johnson), z jeho sportovně založeného černošského kamaráda zas zakrslý nosič batohu a zoolog (Kevin Hart), z nenápadné introvertky je najednou sexy bojovnice (Karen Gillan) a narcistní školní kráska se přetvoří v obtloustlého a vousatého profesora (Jack Black). Každá postava je definovaná svými speciálními herními dovednostmi a slabinami a každá má tři životy (tudíž když ji něco zabije, tak zmizí a následně se opodál objeví živá a zdravá, nicméně ubyde jí život). Všichni pak musejí společně překonat jednotlivé herní úrovně a vrátit světélkující krystal do jakéhosi otvoru v obří soše.

Oproti svému předchůdci je Jumanji: Vítejte v džungli méně rodinný dobrodružný film a více dobrodružná komedie, založená hlavně na tom, že hrdinové filmu jsou nespokojeni s vizuální podobou svých herních těl, průběžně se učí ovládat své schopnosti a uvědomovat si své slabiny a různě se mezi sebou pubertálně škádlí. S tím souvisí i poměrně přesvědčivé herecké výkony zmíněných představitelů, imitujících šestnáctileté studenty.

Zejména Jack Black si vyloženě užívá svou roli parádivé zpovykané krásky, která se musí vyrovnat se změnou pohlaví, a Karen Gillan je jako nesmělá a trochu neurotická školačka, uvězněná proti své vůli v těle modelky, také velice věrohodná. Oproti tomu Dwayne Johnson ze své role sem tam viditelně vypadne a začne hrát to, co hraje vždycky, stejně jako Kevin Hart, který se na nějakou imitaci téměř vykašlal a místo toho předvádí svou obvyklou variaci na upištěného poskoka (nedávno hrál s Dwaynem Johnsonem v akční komedii Centrální inteligence a vypadalo to dost podobně).

Výsledek ale i přes snahu herců není poměrně často tak zábavný, jak by mohl být. Dialogy postav jsou totiž místy dost zaseklé v nadbytečných repeticích a zbytečné vatě (hlavně co do popisování a komentování toho, co se kolem hrdinů zrovna děje), jen málokteré vtipy a narážky na teenagerské a videoherní stereotypy stojí skutečně za to a i přes poměrně velký potenciál videoherního prostředí je výsledek málo nápaditý a působí scenáristicky i režijně příliš líně (na scénáři pracovali hned čtyři autoři a režisérem je Jake Kasdan, který natočil několik velmi průměrných až podprůměrných komedií včetně Zkažené úči a Sex Tape).

Hlavní problém nicméně spočívá v tom, že od příležitosti dobře se bavit diváka neustále otravně vyrušuje neuvěřitelně pokulhávající vnitřní logika fiktivního světa, v němž se děj odehrává. Svět videohry Jumanji se totiž neřídí žádnými jasně danými pravidly, respektive nějaká pravidla jsou sice naznačena, ale nikdy se nedodržují konzistentně, případně jsou navíc úplně dementní. Jen namátkou pár příkladů:

• Jedna z postav je definovaná mimo jiné svou chrabrostí a nebojácností. Její hráč je však strašpytel, takže ta postava je taky strašpytel, bez ohledu na její herní vlastnosti.

• Jiná postava má mezi svými slabinami „buchtu“. Což je vyloženě využito jen k tomu, že v nějaké scéně sní kousek buchty a následně exploduje. Toť vše.

• Jiná postava je definovaná tím, že umí pilotovat. Přesto dotyčný v jednu chvíli vzlyká nad tím, že pilotovat neumí.

• Jednou ze zvláštních schopností sexy bojovnice je bojové umění zahrnující taneční pohyby. Když se dotyčná rozhodne tuto schopnost použít u vojenského skladu, tak jí k tomu začne z opodál stojícího rádia hrát taneční muzika. Když se později rozhodne použít tuto schopnost znovu, tak jí k tomu ta hudba hraje taky, přestože to je zrovna uprostřed džungle, kde žádné rádio není.

• Z nějakého důvodu musejí i počítačové postavy uvnitř videohry chodit čůrat.

• Jednotlivé úrovně (levely) videohry přicházejí zřejmě podle toho, v jaké části mapy se hrdinové nacházejí, ti ale mapu používají jen sporadicky, takže jsou pokaždé zaskočeni, když na ně někdo/něco zaútočí.

• Každou úroveň hrdinové zdolají nějakým náhodným způsobem – ne že by bylo od začátku jasné, co mají pro úspěšné zakončení každé úrovně udělat – prostě si zvolí nějakou náhodnou strategii a ta se posléze ukáže být správnou.

• Když má někoho něco zabít, tak dotyčný zemře prakticky okamžitě, tudíž ho nelze nijak zachránit. Ale jindy to umírání trvá delší dobu, takže ta záchrana možná je.

• Vedlejší pasivní postavy (vojáci, trhovci na tržišti) se chovají jako obvyklé předem nascriptované videoherní loutky, takže když k nim přijdete, začnou odříkávat jednu větu pořád dokola. Což je sice dobrý nápad, ale nefunguje to takhle vždycky.

• K úspěšnému dokončení hry je nutně potřeba, aby ji hrálo pět hráčů (maximální počet). Přesto hra dovolí, aby ji hrál i menší počet hráčů (a ti ji neměli šanci dohrát).

Nahodile působící děj, nevyladěná pravidla, podle nichž by se měl řídit, i jeho relativní řídkost mohou za to, že komediální rovina filmu tvoří spíš korpus celého dortu než třešničku na jeho vršku, což je docela škoda. Nelze tvrdit, že by původní Jumanji bylo po příběhové stránce z hlediska vnitřní logiky a jednání postav kdovíjak geniální, ale rozhodně bylo osudovější, dramatičtější a hlavně konzistentní v tom, jak byla pravidla té deskové hry jednoznačně určená. Logiku v tomto případě nelze hodit za hlavu úplně, to by totiž muselo být Jumanji: Vítejte v džungli o dost absurdnější, šílenější a s ještě větším množstvím nadsázky (viz třeba Cesta na tajuplný ostrov 2, další hit s Dwaynem Johnsonem). V tomto ohledu snímek lze srovnat spíš s filmem Zathura: Vesmírné dobrodružství, což byla adaptace podobné knihy od stejného autora, který napsal předlohu i k Jumanji. Jinak onen film z roku 1995 není potřeba vidět k pochopení tohoto, nicméně vyplatí se věnovat mu pozornost, stojí za to.