V české kinematografii je trilogie Zahradnictví
režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského nebývalým úkazem. Takhle rozsáhlý rodinný
portrét, dvougenerační epopej o vypjatých osudech mnoha postav, rozdílných
životních představách předválečné a poválečné generace a traumatech
rodinných i historických, rozprostírající se od začátku čtyřicátých let minulého
století do konce let padesátých, je vskutku odvážným a výjimečným počinem. Nejen
z hlediska celkového objemu postav, motivů, příběhů i výsledné délky celé
trilogie, ale i proto, že jeho tvůrci k němu mají znatelnou citovou vazbu –
Zahradnictví v podstatě vypráví
o příbuzných Petra Jarchovského, přičemž hlavní hrdinka třetího dílu s podtitulem
Nápadník, která se vyskytovala v předchozích
dvou filmech jako teprve malá holčička (a teď už je dospělá), představuje
Jarchovského maminku. Maminku, která se nedostala do staršího filmu stejného
tvůrčího dua, divácky neuvěřitelně populárních Pelíšků, jimž Zahradnictví
dějově předchází.
Hřebínek celému tomuto „životnímu dílu“ však bohužel sráží ta skutečnost,
že celá trilogie trpí povážlivě špatnou dramaturgií a přinejmenším rozporuplným
stylem vyprávění, přičemž první díl s názvem Rodinný přítel si k tomu přibral i zoufalý nedostatek dramatičnosti
a druhý díl s podtitulem Dezertér
byl zas na mnoha místech přehnaně zkratkovitý a tím pádem zmatečný. Nápadník je z nich ještě nakonec
nejlepší, ale je to jen o fous.
Hlavní deviza Nápadníka spočívá v jistém
žánrovém odklonu – po dvou dramatech totiž došlo na takřka romantickou komedii,
v níž zamilovaná Daniela (Anna Fialová), již dvacetiletá dcera Jindřicha a
Vilmy (Martin Finger a Anna Geislerová), chce chodit se sympatickým Mirkem
(Ivan Lupták), ale despotický a tvrdohlavý otec jejich vztahu nepřeje, protože Mirek
neodpovídá jeho představám o ideálním nápadníkovi, z čehož vznikají různé,
mnohdy i celkem dusné třenice. Z celé trilogie tak právě Nápadník představuje díl, jenž by mohl
být divácky nevstřícnější a vypravěčsky nejsnadněji uchopitelný, neb jde o
lineární jednoduchý příběh, v němž nedochází k žádným velkým dějovým
zvratům, dramatickým odbočkám, ani potlačovaným emocím, jež by muselo být nutné
složitě odkrývat.
Přesto je Nápadník opět natočen
velice špatně a opět je na vině značně mizerná dramaturgie a potažmo i opět
mizerně vystavěný Jarchovského scénář, s nímž Hřebejk opět nedokázal
příliš pohnout. Mám v té větě čtyřikrát „opět“, ale to proto, že ty samé
výtky, které jsem měl k předchozím dvěma epizodám Zahradnictví, se evidentně táhnou napříč celou trilogií a platí ve
značné míře i pro Nápadníka. Zbytečně
se v něm ztrácí hromada času na banalitách a naopak poměrně důležité
scény, kdy má třeba dojít ke změně něčího názoru nebo k nějakým příběhově
klíčovým okamžikům, jsou zestručněny nebo rovnou vynechány a skokově
překlenuty. Výsledek je ten, že Nápadník
je příběhově rozvleklý a uspěchaný zároveň, v obou případech na zcela
nesprávných místech. Což je kombinace nezvyklá a o to víc je nezvyklá, když ji
má na triku tak zkušený, talentovaný a schopný filmař, jako je Jan Hřebejk.
Například scéna, kdy k Jindrovi a Vilmě přijde na návštěvu Jindrova
sestra Mařči (Sabina Remundová) a začne jim vyprávět dlouhou košilatou historku
o sexuálním skandálu neznámé mladé dvojice, je ve filmu jen proto, aby Daniela
tu historku náhodou také zaslechla a pak ucukla, když má mezi ní a Mirkem dojít
k prvnímu milování. Spálí se na tom pět minut a efekt je zhruba
stejný, jako kdyby k té historce vůbec nedošlo.
Z podobného soudku je celá příšerně dlouhá sekvence z první poloviny
filmu, kdy Daniela chce jít s Mirkem do divadla, ale otec ji drží doma,
zatímco pořádá nudný politický dýchánek s válečnými veterány a snaží se jí
vnutit jiného nápadníka. Karty jsou jasně rozdány – Daniela chce utéct, otec si
stojí za svým, ostatní jen plkají o politické situaci v Maďarsku. Tahle
situace se pak ale vleče beze změny asi čtvrt hodiny, kdy děj stojí na místě a
ztrácí se čas třeba jen tím, že si všichni během Jindrova doprovodu na piano
zazpívají CELOU písničku od Voskovce a Wericha. Divák se v tu chvíli ocitá
v kůži Mirka, který je nucen trpělivě mrznout před vchodem do domu a
čekat, jestli se Daniele podaří vyklouznout.
Takovýchto příkladů vypravěčské neobratnosti je ve filmu samozřejmě mnohem
víc. Dvě třetiny filmu jsou třeba pečlivě budované na tom, že Jindřich je proti
Mirkovi tak zaujatý, že i po dvou letech vztahu s Danielou mu přísně
zakazuje vstup do jejich bytu. Pak ale (byť nerad) najednou souhlasí s tím,
aby se zásnuby odehrávaly právě v jejich bytě. Jak u něj k tomuto náhlému
přerodu došlo, není vůbec jasné. Podobně skokově a zkratkovitě je odbyto
i několik dalších událostí v závěru snímku. A finální kapkou je úplně
poslední záběr filmu, v němž si Sabina Remundová v bytě Jindřicha a Vilmy náhodou
všimne na podlaze starého plyšového medvídka (který se nikdy předtím ve filmu
neobjevil, pokud vím), se slzou v oku ho zvedne, řekne: „Bižulíne!“ a
políbí ho. Následují závěrečné titulky. Co to jako mělo znamenat?
Pozoruhodné je, že ani v tomto filmu nehraje téměř žádnou roli titulní
zahradnictví, vyjma toho, že právě tam se Daniela s Mirkem poznala. Provázanost
s Pelíšky výslednému dojmu
nepřidává vůbec nic, protože film končí, aniž by se divák dozvěděl, co se tedy
dělo s Danielou a Mirkem dál a proč se v Pelíškách vlastně neobjevují. Jedinou větší spojitost lze cítit v postavě
Jindřicha, kdy Martin Finger dotáhl imitování hereckého projevu Jiřího Kodeta
takřka k dokonalosti, což má však jednu vadu – takhle nesympatická, nerudná,
zlá, nepřející a bezcitná postava cholerického despoty-otce hlavní hrdinky
se do romantické komedie nehodí a dost narušuje její uvolněnou atmosféru,
stejně jako nezvykle vysoké množství dramatických scén se srdečními záchvaty a
náznaky infarktu. Ve výsledku tak film moc jako komedie ani nepůsobí, humor se
tu objevuje spíš okrajově. Jediný stoprocentně komediální gag s nafouknutým
kondomem je pozoruhodně divný, neb ho provází nevěrohodná expozice i pointa
a navíc je jeho komediální potenciál žalostně nevyužit.
Přesto se nedá nezmínit, že Martin Finger prostě skvěle hraje, a i většina
zbývajícího obsazení je výtečná, i když třeba jejich postavy nemají z hlediska
děje tohoto konkrétního filmu žádný význam (třeba již dospělý Karlík, který
pořád hraje na piano, dělá humory, ale ničím jiným nepřispěje). Výborná je Anna
Fialová v roli Daniely i Anna Geislerová coby její maminka, David Novotný
je vyloženě úžasný a k sežrání (strašlivá škoda, že v celém filmu má
jen dvě scény) a ostatní také zaslouží pochvalu. Herecké výkony se řadí k tomu
nejlepšímu nejen v Nápadníkovi,
ale v celém Zahradnictví.
Přitom platí, že Nápadník
je ze všech tří dílů Zahradnictví nejlépe
uchopený, nejsrozumitelnější, nejsympatičtější a nejkonzistentnější ve své
formě, byť i tak je to z hlediska filmového řemesla dost bída. Kamera,
dobová stylizace i jiné technické aspekty jsou zcela v pořádku, ale jenom
těmi se to zachránit nedá. Co fungovalo na předchozích dílech, funguje v Nápadníkovi stejně, a co nefungovalo, to
nefunguje ani tady, ale aspoň už ne tolik. Každopádně z hlediska dramaturgie,
celkové příběhové stavby a vypravěčské koncepce působí celá trilogie dost
chatrně, místy až ostudně. „Škoda“ je takové klíčové slovo vystihující celé Zahradnictví. Škoda toho projektu, škoda
všech herců, co se tak snažili, ale nedá se svítit.
Žádné komentáře:
Okomentovat