Milada Horáková, politička a doktorka práv, se narodila v roce 1901 a
zemřela v roce 1950, kdy byla neprávem odsouzena k smrti oběšením za
domnělou protistátní činnost a velezradu. Tento film se věnuje jejímu osudu od
třicátých let (jen letmo načrtnutých), přes léta čtyřicátá, kdy byla Milada
vězněna gestapem, až po přelom čtyřicátých a padesátých let, kdy byla pro změnu
vyslýchána a mučena komunisty a StB, a končí její popravou.
Celkově se tvůrci Milady zřejmě
snažili přiblížit jakémusi ideálu „oscarového životopisného dramatu“, podobně
jako se o to pokusili tvůrci nedávného
Masaryka. Tudíž výprava a dobová stylizace filmu je na české poměry
prvotřídní, bylo dost peněz i na dostatek statistů v davových scénách,
film má velmi dobrou kameru Martina Štrby, i hudba Aleše Březiny je příjemně
nevtíravá a na snímku je rozhodně vidět, že v průběhu natáčení netrpěl nějakým
zásadním nedostatkem prostředků nebo řemeslných zkušeností tvůrců.
Přesto se filmaři (v čele s celovečerně debutujícím režisérem a
scenáristou Davidem Mrnkou, který studoval film v Austrálii a následně pracoval
v USA) dopustili řady nedostatků především ve struktuře budování a
vyprávění příběhu. Největší vinu na tom v tomto případě opět nese stálice
českých filmů posledních mnoha let – velmi špatná dramaturgie. Kromě toho ale
tvůrci přišli i s několika nápady, z nichž některé byly relativně
odvážné a vyplatily se, jiné svou divností a nepodařeností z filmu nepříjemně
trčí.
První věc je, že ačkoli film vznikal převážně u nás a hrají v něm povětšinou
čeští herci, tak se natáčel v angličtině, přičemž do kin jde varianta v původním
znění s českými titulky i varianta s českým dabingem. U anglické
verze je potřeba varovat, že kdekomu může dost vadit různorodost přízvuků a
špatná výslovnost většiny herců. I v české verzi zazní pár dialogů v angličtině
a zní to dost otřesně. Český dabing je na druhou stranu velmi zdařilý, značná
část herců dabovala sama sebe, postsynchrony povětšinou sedí na pohyby úst
a v každém případě je to podstatně lepší než dabing traileru, který je opravdu
otřesný, ale s dabingem filmu nemá nic společného, takže se jím nenechte zmást.
Do hlavní role byla obsazena izraelská herečka Ayelet Zurer, která
evidentně postavu Milady Horákové pečlivě nastudovala a pokusila se co nejvíce
vystihnout její vnitřní cítění a psychologické pochody. V jistých ohledech
hraje opravdu dobře a v konkrétních izolovaných scénách se jejímu výkonu
nedá nic moc vytknout, ale obecně Milada v jejím podání nepůsobí vůbec
životně a nebudí žádné emoce. Naopak vyvolává dojem chladu a odtažitosti
(většinou se vyjadřuje s profesionální strnulostí a jen sem tam ji popadne
plačtivý záchvat) a nedá se s ní příliš soucítit, ani jí fandit – i když
to už je spíš problém toho, jak neplasticky a neproniknutelně je její postava
napsaná.
S trochou nadsázky lze říct, že z filmu prakticky ani není
poznat, co se vlastně Miladě tak moc nelíbilo na komunistech, kvůli čemu byla u
veřejnosti tak oblíbená, nebo proč byla její smrt v podstatě mučednická.
Zaviněno je to přístupem filmařů, zcela evidentně předpokládajících, že divák je
s (i poměrně detailními) aspekty Miladina osudu a politických poměrů v Československu
(zejména na přelomu čtyřicátých a padesátých let) obeznámen předem. Což je
chybný přístup, protože kdo tohle nastudované nemá (nebo si před návštěvou kina
nepřečte o Miladě Horákové podrobný článek na Wikipedii), tak může být na mnoha
místech i podstatně zmaten.
Když se Milada vrátí po válce domů a nalezne tam svého manžela smrtelně nemocného,
tak vám z toho ještě nemusí automaticky dojít, že dotyčný se nedávno
vrátil z pochodu smrti. Když se dvě postavy baví o podezřelé (sebe)vraždě
nějakého politika (který byl ministr zahraničí a měl slavného otce), tak vám
ještě nemusí automaticky dojít, že se baví o Janu Masarykovi. Když ve
Washingtonu rozřezávají předsádku knihy a nacházejí tam tajnou depeši, tak vám
ještě automaticky nemusí dojít, že to je zpráva od Horákové. Podobných
nedostatečně osvětlených informací (včetně toho, čeho se vlastně Milada snaží v politice
dosáhnout), je ve filmu spousta. Film tím pádem obstojí jako audiovizuální ilustrace událostí, jež
divák předem zná, ale jako didaktický film vhodný
třeba pro návštěvy škol bohužel selhává a pokulhává i jako samostatné
dramatické dílo, které by mělo být srozumitelné a pochopitelné samo o
sobě.
No a pak je tu ještě struktura vyprávění, které postrádá jakoukoli gradaci
a tempo a jen se líně a nevzrušivě sune k nevyhnutelnému. Zásadní události
ze života hlavní hrdinky jsou přitom opakovaně narušovány naprosto nicneříkajícími a zhola
zbytečnými scénami, jejichž existence postrádá smysl:
- Mezi dvě náhodné scény je vložen ambivalentní záběr na Miladinu sestru a dceru, jak jdou po ulici a drží se za ruce, ale ve zbytku filmu už není nic, co by na to navazovalo.
- Mezi dvě jiné scény je vložen záběr na Miladinu dceru, jak vchází do školní třídy a usedá do lavice. O několik desítek minut později následuje záběr, jak si od spolužačky půjčuje tužku.
- Pasáž, kdy Milada s manželem a dcerou jedou
autem na výlet za přáteli/příbuznými a zvažují odjezd ze země (k
němuž nedojde), přičemž jim jsou v patách špehové ze státní
bezpečnosti (asi), je rozdělená přibližně na pět částí, a ty jsou náhodně
rozmístěny napříč celým filmem. Celá ta pasáž, i kdyby se složila, nemá
žádnou pointu.
Problém je v tom, že takhle útržkovitě a nespojitě vypadá celý film. Jednotlivé
scény na sebe zdánlivě nenavazují a kvůli tomu, že se děj mnohdy rozpadá do
nesouvislých epizodek, ani není poznat, že by se filmaři snažili o budování
nějakého soudržného příběhu. Moc tomu nepomáhá ani režisérova zjevná záliba v extrémně
častých a vyloženě nadužívaných pomalých zatmívačkách, které jsou používány (možná
ke zdůraznění dramatického efektu) i u zcela banálních záběrů, takže to
nutně působí skoro až směšně, jako by tvůrci neuměli překlenout dvě scény jiným
způsobem.
Závěrečnému vyvrcholení bohužel podstatně sráží nohy ta skutečnost, že
vykonstruovaný soudní monstrproces s Miladou Horákovou je zoufale nevyužit
a brutálně zjednodušen na minimum, na úkor o dost méně zajímavých a až přehnaně
repetitivních scén výslechů. Od soudu samotného pak zbytečně odvádí pozornost i
to, že do role prokurátorky je mimořádně nevhodně obsazená Anna Geislerová,
která svou podivně afektovanou dikcí působí jak z jiného filmu.
Když už se tvůrci rozhodli obsadit izraelskou herečku do hlavní role, aby se
vyhnuli známým tvářím, tak je zcela nepochopitelné, proč do repertoáru zařadili
i štěky zprofanovaných osobností, které klidně mohl dostat na starost úplně
kdokoli, ne nutně celebrita. Miladina otce sice hraje Jaromír Dulava, její sestru
zas Vica Kerekes, služebnou si zahrála Alena Mihulová… Ti všichni ale do filmu
zapadli ideálně, jejich postavy mají váhu a hlavně nijak nevyčnívají oproti
zahraničním hercům, jako je třeba Američan Robert Gant v roli Miladina
manžela, a kromě toho i dobře hrají. Ale když se pak úplně náhodně mihne v záběru
v naprosto okrajové roličce Jan Přeučil, novinářka Daniela Drtinová nebo
právě Anna Geislerová, tak je to najednou jako rána pěstí. Nejmladší verzi
Miladiny dcery (zhruba 8 let) zas hraje z nějakého důvodu chlapec, který
neřekne pochopitelně ani slovo.
Milada má šanci nejvíce zaujmout v rámci drobností,
hereckých výkonů, historické dobové stylizace a některých osamocených scén
(rozhovor Milady s novinářkou, která se později stane její spoluvězenkyní,
procítěné a vkusné poslední rozloučení Milady s rodinou…), ale z hlediska
celkové stavby jde bohužel o selhání a zahození nosného tématu, z nějž zbyl
jen filmový pomníček trpící dramaturgickou neschopností a příběhovou
rozmělněností.
Žádné komentáře:
Okomentovat