Druhý film herce a režiséra Miroslava Krobota se od jeho prvotiny s názvem
Díra u Hanušovic v mnohém liší,
avšak zachoval si přitom některé prvky, jež v budoucnu bude možné označit
v souvislosti s Krobotovou tvorbou jako „charakteristické“. Jedním z nich
je důraz na postavy obyčejných lidí s obyčejnými problémy, pomalé tempo
vyprávění, oproštěné od jakéhokoli dějového oblouku, touha po uměleckém přesahu
a cit pro zachycení atmosféry a mimořádně jemného suchého humoru. Jinak od Díry v Hanušovicích se Kvarteto kromě odlišného příběhu a jiných
postav liší zejména změnou prostředí – ze zapadlé ospalé vesničky se děj
přesunul do mnohem rušnější Olomouce – a s tím související znatelně větší obsáhlostí
motivů a témat.
Hlavními hrdiny jsou členové smyčcového kvarteta, z nichž Funés
(Zdeněk Julina) je velmi uzavřený a spíš se drží stranou, Simona a Robert (Barbora
Poláková a Lukáš Melník) spolu žijí tři roky v nejistém vztahu a Tomáš
(Jaroslav Plesl) příležitostně souloží s jejich společnou kamarádkou
(Pavlína Štorková), ale pokukuje i po Simoně. Mezi Simonou, Robertem a Tomášem
začne velmi pozvolna vznikat něco jako náznak milostného trojúhelníku a sem tam
se do toho vloží ještě nějaká další vedlejší postava. Nějaký uzavřený děj film ale
nemá a jde spíš jen o střípky ze života několika lidí na téma „jsme
nešťastní, protože se marně pokoušíme o vzájemné vztahy, i když je nám mnohem
lépe samotným, a tím pádem ani nevíme, co máme dělat sami se sebou, a v průběhu
té dlouhotrvající krize se o sobě možná něco dozvíme, ale možná taky ne.“
Upřímně to všechno zní dost chcípácky a depresivně a nepůsobí to vůbec
dojmem, že by se na to chtělo člověku dívat, natož na to chodit do kina.
Věc se má nicméně tak, že na Kvartetu funguje
řada věcí, jež u českých dramat podobného minimalistického typu fungují
málokdy, jako jsou věrohodně a přirozeně definované postavy, zahrané velmi
přesnými a jasně čitelnými herci. Miroslavu Krobotovi se jako režisérovi i jako
scenáristovi (na scénáři opět spolupracoval s Lubomírem Smékalem) daří
vytvářet hrdiny, kteří jsou srozumitelní a působí dostatečně životně, je v nich
znát nějaký myšlenkový i psychologický vývoj a chápete, co se v nich odehrává,
aniž by film o nich musel být přehnaně polopatický. Někdy stačí k porozumění
jen pohled nebo náznak úsměvu, což se většině herců daří realizovat skvěle
a bez zbytečného přehrávání. Velice přesně se Krobotovi daří navodit mimo jiné
i atmosféru brzkého rána po prokalené noci a nejistoty v komunikaci dvou lidí,
kteří by si spolu rádi něco začali, ale nevědí, jestli to ten druhý cítí
stejně, případně jestli je to správné rozhodnutí.
Nevýhoda je akorát v tom, že otrhané existence z Hanušovic byly o
něco zajímavější, než neúspěšná čtveřice smyčcových hudebníků, kteří nemají žádné
zásadní finanční či existenční problémy a jejich největší trable spočívají v tom,
kdo bude s kým chodit, kdo bude s kým spát, jestli jim to přinese větší
štěstí, a jestli si nezapomenou klíče od bytu. Vztahy se tu řeší opatrně a
pomocí náznaků, nevznikají žádné nové, ani se ty staré nerozpadají, a film
končí, aniž by si partnerské krize postav stačily projít jakoukoli katarzí.
Ani zmíněná větší tematická rozmanitost není vyloženě zlepšením, protože
spousta vedlejších podzápletek a motivů je bohužel bez pointy a spíš nadbytečná.
Postavy maminek Roberta a Tomáše, které svými syny citově i jinak manipulují,
přítomnost Tomášova velmi hlučného a žárlivého souseda (a mnoho dalších
příkladů), to všechno existuje ve filmu jen proto, aby se tím reprezentovaly
další a další příklady disfunkčních vztahů, ale v podstatě se tím říká jen
jedno a to samé pořád dokolečka. Film se tím pádem bez ohledu na objektivně střídmou
stopáž 93 minut subjektivně dost vleče.
A co se týče humoru, tak je vytvářený dost podobně jako u Díry u Hanušovic, tudíž se i u Kvarteta lze nanejvýš pochechtávat, a to
ještě dost sporadicky. Většina humoru je totiž buď téměř neznatelná a hodně
suchá, nebo příliš explicitní a bohužel nevtipná. Největší šanci pro zasmání
mají ti, kterým připadají vtipné ty vtipy s ovcemi v traileru, případně
tenhle dialog dvou postav:
„Venku prší.“
„Já ven nechodím.“
„Ale měl bys. Začínáš být cítit.“
„Mě nemůžeš urazit, jsem vodnář.“
„Já jsem taky vodnář.“
„Tak co by ses myla?“
(Konec scény.)
Stejně jako Díra u Hanušovic, tak
i Kvarteto nakonec doplácí na identický
problém, a sice že snaha o zachycení atmosféry nějakého místa a v něm žijících
lidí, byť relativně zdařilá, zkrátka nestačí na pokrytí celovečerní stopáže. Kvarteto v tomhle pokulhává kupodivu
o něco více, protože na to, kolik se toho v něm odehraje, se tím vlastně
řekne překvapivě málo. Nedramatický a nevzrušivý příběh se tak potácí ode zdi
ke zdi a působí podobně jako jeho hrdinové, kteří se plácají ve vlastní
nerozhodnosti a emocionálně-vztahové bezradnosti. Rozporuplný dojem tak
vylepšuje akorát drobná naděje, že snímek zaujme na nějakém potenciálním festivalu,
i když se tam rozhodně spíš než k favoritům bude řadit do šedivé a průměrné
programové výplně.
S tímhle komentářem bych i dost souhlasila, ale tím pádem bych šla rozhodně níž i se samotným hodnocením. Tak 40 možná i 35%.
OdpovědětVymazatAsi tak nějak. Stále jsem čekala na nějakou smysluplnou pointu - a ono nic... Pocit z Krobotova filmu? Vím, co tím chtěl naznačit, ale výsledek? Únava, znechucení nuda. Ó jak jsem šťastn á, že jsem normální člověk, který ví o co mu jde, a ne dnešní intelektuálně afyzicky vyprahlý, nerozhodný a neschopný pětatřicátník. :-(
OdpovědětVymazat