Dokud nás svatba nerozdělí (Le Sens de la fête) – Recenze – 70%

Olivier Nakache a Eric Toledano, režisérská a scenáristická dvojice francouzských tvůrců, zodpovědných mimo jiné za snímky Nedotknutelní a Samba, přicházejí s komedií točící se kolem svateb. Nebo tedy spíš kolem jedné konkrétní svatební after-party, přičemž hlavními hrdiny nejsou tentokrát ženich s nevěstou, nýbrž zaměstnanci firmy, která se zabývá organizací svatebních akcí, a jejich mrzutý šéf.

 

Zdroj fotek: aerofilms.cz

Šéf (Jean-Pierre Bacri) je mrzutý proto, že se mu nedaří vybalancovat rozpadající se manželství a vztah s jednou ze svých zaměstnankyň, které už před časem slíbil, že od manželky odejde. Hlavní důvod je ale ten, že jeho zaměstnanci jsou packalové a idioti, jimž se organizace svatebního veselí rozpadá pod rukama, kvůli čemuž je už dlouhodobě ze své práce otrávený, vyčerpaný a dokonce zvažuje prodej firmy. Ještě aby nebyl otrávený, když třetina jeho lidí pracuje načerno, jeho milenka ostentativně balí náhodné pingly jemu na zlost, jeden z číšníků naopak začne balit nevěstu, fotografa víc než focení zajímají jednohubky a ženich je navíc nesympatický samolibý kretén. A tak dále.

Film je vystavěn na představení poměrně velkého množství epizodních postav (nejméně patnáct), nepřekračujících ve většině případů rozměry plochých komediálních figurek (ne že by bylo potřeba víc), a na jejich zasazení do náročné situace (nákladná svatba na historickém zámečku), což má díky jejich neschopnosti za následek mnoho katastrof poskládaných za sebe ve formě dominového efektu. Ale protože ředitel firmy má na každý problém improvizovanou záplatu, tak se svatebčané i diváci šťastného konce nakonec dočkají. Do té doby se ale dá tomu, jak se hrdinům veškeré jejich plány hroutí, docela dobře zasmát.

Od samého začátku je totiž budováno očekávání toho nejhoršího – jakmile se na scéně objeví nová postava, je hned jasné, jaký má komediální potenciál a co všechno by mohla zkazit. U některých z organizátorů však zamrzí, že nejsou příliš využiti a ve filmu se vyskytují spíš jen do počtu, případně jsou vtipní jen díky jediné věci, kterou dělají pořád dokola (viz chlapík, který zbytečně komentuje věci, jež jsou každému naprosto zřejmé, a kromě toho nedělá nic jiného). Až na výjimky přitom žádná z postav neudělá nic, co by se vyloženě dalo nazvat průserem, z nějž už by se nedalo vybruslit – jde spíš o drobné přešlapy, které představují problém jen proto, že na svatbě musí být všechno perfektní.

Podobnou výtku lze mít k tomu, jak film (ne)pracuje s jistými motivy, které nakousne, ale pak kolem nich nevytvoří žádnou legrační situaci. Když se šéf na hromadné schůzi zmíní, že v zámečku je to problematické s elektřinou, tudíž nebudou moct zapojovat všechny spotřebiče najednou, tak očekáváte přinejmenším nečekané výpadky elektřiny v průběhu veselice, ale nic takového se nestane. Podobně je na tom kapela, jejíž členy sice postihne otrava jídlem, ale hudební program stejně zůstane nenarušen (playback nikdo nepozná, že?), a podobně. Nejvíc času se stráví nad banalitami (např. hádky o nutnosti nošení paruk), naopak ty největší kiksy („neplánované vypuštění ženicha“) se vyřeší v podstatě mávnutím kouzelného proutku, mimo scénu. V tom, že svatebčané nakonec nutně musejí odcházet ze svatby spokojení, je film jaksi zakletý, což mu nedovoluje všechny ty potenciální karamboly pořádně rozjet.

Nejzajímavější je nakonec odhalení světa svatebních plánovačů – agentur majících v popisu práce zajištění obřadu i následných oslav podle mnohdy až absurdních požadavků snoubenců. V jejich konfrontaci s jednotlivými pokyny svatebčanů, přicházejících klidně i na poslední chvíli („Já jsem ženichova maminka a tady je můj seznam skladeb, které by měla kapela zahrát,“ nebo „Já jsem ženich a tady mám připravený dvouhodinový proslov, zkuste ho tam nějak vmáčknout.“), se zračí cosi úžasně tragikomického, takže pokud se s takovými věcmi potýkají nějaké svatební agentury běžně, byl by o tom třeba i pěkný dokument.

Celkový dojem z filmu je však i přes jeho nedostatky poměrně dost pozitivní, což je dané mimo jiné i velmi dobrou režií, inteligentním pojetím (rozhodně nejde o komedii tupou), správným načasováním jednotlivých gagů a kvalitními komediálními výkony prakticky všech přítomných, byť rozhodně nejde o známé tváře (nebo alespoň u nás). Dokud nás svatba nerozdělí je zábavný, příjemný a pozitivní film, v němž to dobré převažuje nad tím, co mohlo být lepší. Každopádně však doufejte, že vaši vlastní svatbu bude mít na starosti někdo kompetentnější.