Francouzské drama 120 BPM (neboli
120 úderů za minutu) jehož název odkazuje k srdečnímu tepu a zároveň k rytmu
tanečních klubů, si z festivalu v Cannes odneslo Velkou cenu i Cenu
mezinárodní kritiky. Odehrává se v devadesátých letech minulého století a věnuje
se vnitřnímu chodu tehdejší pařížské aktivistické skupiny ACT UP, která
bojovala za osvětu viru HIV a za dostatečnou lékařskou péči pro nakažené
jedince a brojila proti ignoranci, nezájmu, politice a vágnosti farmaceutických firem.
 |
| Zdroj fotek: filmeurope.cz |
První polovina snímku zachycuje takřka procedurální dění uvnitř tohoto
hnutí prostřednictvím detailního pozorování organizačních schůzek mnoha jeho
členů (kteří jsou ve většině případů homosexuální a někteří jsou dokonce
nakažení HIV), různých aktivistických akcí a nekonečné frustrace z nevyslyšení
a neporozumění ze strany veřejnosti i představitelů moci. Tahle část je ohromně
vtahující, debaty na schůzích skupiny jsou velmi hbité, věcné a natáčené
často v dlouhých nepřerušovaných záběrech. Mezi postavami sviští rychlé
výměny názorů, jasně formulované argumenty a návrhy na různorodou aktivistickou
činnost, přičemž vidět pak výsledky jejich snažení (třeba když vybavení transparenty
a pytlíky s umělou krví vtrhnou do kanceláří jisté farmaceutické laboratoře,
kde pak rudá tekutina končí rozmáznutá všude po zdech), poté co člověk viděl i
veškerou předcházející přípravu, je poměrně působivé.
Druhá polovina filmu se už více věnuje osudům dvou konkrétních mužských členů
a jejich intimnímu a vášnivému vztahu, kdy však jeden z nich je HIV
pozitivní a je jen otázkou času, kdy na nemoc doplatí životem. Komorní příběh obou
milenců (počítejte i s realistickým zobrazováním homosexuální
nahoty, masturbace a podobně) pak slouží hlavně k bolestnému zobrazení toho, jaké to je pomaličku
(ale jistě) umírat na AIDS. Z filmu v tu chvíli sice mizí hbitost
(takže se místy začne trochu vléct a navíc i opakovat), přitom ale neztrácí nic
z procedurálního a realistického stylu vyprávění.
Vzhledem k množství postav trochu zamrzí, že o většině z nich se
divák nedozví skoro nic. Ani u těch důležitějších, co vystupují ze zaměnitelného
davu, se mnohdy nedozvíte víc než to, jestli mají AIDS nebo nemají, případně v kolika
letech se nakazili, případně nějakou drobnost navíc, například že s jedním
z členů chodí na schůzky ACT UP i jeho maminka. Dokonce i o obou
hlavních hrdinech se divák začne dozvídat víc až ve druhé polovině filmu, poté
co se na ně děj cíleně zaměří.
Z hlediska vyprávění lze vnímat negativně akorát pokles tempa v druhé
půlce, což při délce filmu přesahující výrazně přes dvě hodiny nelze vítat
příliš vřele, a podivný je i moment, kdy jeden z hrdinů omdlí během
pochodu Gay Parade (což v tomto filmu obvykle slouží k výraznému naznačení
toho, že jeho tělo začíná podléhat působení HIV), nicméně později se divák
dozví, že u této postavy k nakažení nedošlo. Kromě toho ale není proč váhat
při označení režie francouzského (původně z Maroka) režiséra a scenáristy
Robina Campilla za vyspělou, přesnou, přehlednou a intenzivní. Což jsou
adjektiva vhodná i k popisu jeho scénáře. Herecké výkony jsou vynikající a
naprosto bez výhrad a skvělá je i kamera.
Ačkoli tak jde o velmi kvalitní a na mnoha místech nesmírně strhující film,
je třeba upozornit, že 120 BPM rozhodně
není záležitost vhodná pro každého – není to příjemné pokoukání a emocionálně
je to docela silná rána do zad i do svědomí. Celý film totiž slouží nejen jako
realistický portrét celého hnutí ACT UP, završený sugestivní katarzí v podobě
náhledu do života jedinců, kteří důsledkům AIDS nevyhnutelně smutně podléhají, ale
i coby důležité memento, že i v dnešní době jde stále o aktuální téma
a reálnou hrozbu.
Žádné komentáře:
Okomentovat