matka! (mother!) – Recenze – 50%

A teď pozor. Drama/horor/podobenství matka! (opravdu s malým „m“) režiséra a scenáristy Darrena Aronofskyho (Requiem za sen, Černá labuť) je film, který má podle všeho sílu dělit diváky na dva tábory – do jednoho se řadí znechucení odpůrci a do druhého nadšeně aplaudující příznivci. Každý film se sice může někomu líbit a někomu nelíbit, nicméně u matky! bude ono rozdělení diváckých ohlasů podstatně markantnější, neb většina diváků se bude pohybovat spíš u okrajů hodnotící stupnice než okolo jejího středu, kdy na jednom kraji bude snímek označován za dementní blábol a na opačném konci za mistrovské a mnohovýznamové veledílo.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Vtip je totiž v tom, že první polovina filmu je založená na budování hutné a dusné psychologické atmosféry mezi několika lidmi uvnitř jednoho domu a na jejím postupném stupňování až na hranici snesitelnosti, a toto stupňování je ve druhé polovině ještě podstatně zveličeno až do absurdních brutálních výjevů, které již nelze považovat za jakkoli reálný děj, nýbrž je třeba si je vykládat jako biblickou alegorii plnou metafor, náboženských a společenských podobenství a složité symboliky nutné k interpretaci.

Zároveň jde ironicky o film poměrně dost nevhodný pro matky libovolného věku, protože by mohly mít z jeho sledování trauma. Mimo jiné film obsahuje pravděpodobně nejdramatičtější porod v dějinách kinematografie a násilí na novorozeňatech.

Každopádně pokud se na film těšíte, a jste ochotni na něj jít i s rizikem, že z něj budete výrazně znechucení a naštvaní, tak už nečtěte dál. Možná je totiž lepší dopředu nic nevědět. matka! je příkladem filmu, který je rozhodně prospěšné vidět (pokud na to máte nervy a žaludek) a udělat si na něj vlastní názor. Je nekompromisní, ambiciózní, výrazný, originální a v jistém smyslu naprosto šílený. „Odpočinkový“ film to ale opravdu není.

Hlavní hrdinkou je mladá žena v domácnosti (Jennifer Lawrence), která se svým výrazně starším manželem-básníkem (Javier Bardem) žije ve starém prostorném domě uprostřed panenské přírody. Jejich vztah je poněkud strnulý – ona by chtěla dítě, nicméně on má v hlavě jen svou práci, pro kterou marně hledá inspiraci. Jí proto nezbývá než se realizovat v rekonstrukci jejich společného obydlí, jež bylo před nějakou dobou výrazně poznamenáno požárem. Jejich dům se stal jejím dílem, kterému naslouchá a nalézá v něm vnitřní klid a rovnováhu.

Zdánlivé bezvětří je však narušeno nenadálým příchodem neznámého manželského páru (Ed Harris a Michelle Pfeiffer), kterým manžel hlavní hrdinky nabídne útočiště. Počáteční velkorysost a prokázání dobré vůle se však zvrtnou ve fatální chybu, jakmile v domě dojde k přibývání dalších a dalších lidí, kteří se z nečekaných hostů přemění v nežádoucí vetřelce, začnou vědomě i nevědomě ničit vše okolo sebe, co hlavní hrdinka vybudovala a na čem jí záleží, a tím přispějí k její postupné psychické, duševní a následně i fyzické totální destrukci.

Pokud je do té doby snímek emocionálně intenzivní, nepříjemný na dívání a přinejmenším zneklidňující, tak poslední půlhodina se mění v devastující horečnatou noční můru, v níž se dům hlavních hrdinů stává útočištěm náboženských sekt, rituálním oltářem, popravištěm i válečnou zónou v jednom. Dojde i na brutální násilí, krvavé scény a na četné parafráze ze Starého zákona, počínaje bratrovraždou Kaina a Abela (ve filmu je mimochodem hrají skuteční bratři, což je roztomilý detail) a konče cestou skrz Očistec a Peklo.

Podstatné je, že od jistého momentu filmu přestávají být hrdinové filmu živoucími postavami s nějakými vnitřními pohnutkami a stávají se z nich bezvládné figurky v Aronofskyho hře na to, kolik biblických motivů a odkazů bude schopen do snímku nacpat. Události ve druhé polovině nelze vnímat jako eskalaci dějových zvratů, ale jako mnohovýznamové pásmo symbolických metafor, nad nimiž by měl divák přemýšlet a nacházet pro ně různé významy.

Na tom ještě není nic špatného, problém ovšem nastává ve chvíli, kdy se ve snaze dobrat oněch významů narazí ve filmu na nejasnosti a částečnou nesrozumitelnost ohledně jeho vlastního sdělení, kdy libovolný divák si může události ve filmu interpretovat, jak chce. Pro někoho bude dům hlavních hrdinů symbolizovat biblický Ráj, jehož obyvatelé jsou poznamenaní hříchem a musejí za to pykat, jiní budou zas celý dům vnímat jako metaforu pro celý současný svět, a budou se snažit ve filmu hledat nejrůznější politické, společenské či náboženské paralely. Hlavní hrdinka klidně může představovat zosobněnou „matku přírodu“, která je útrpně sužována drastickými zásahy jejího okolí, zastupujícího roli sobeckého, chamtivého a bezohledného lidstva, ničícího její výtvor. Ve filmu klidně můžete spatřovat kritiku umělců a jejich obdivovatelů, výrazné varování, aby si lidé nepouštěli k sobě domů cizí návštěvníky, celospolečenskou kritiku lidského egoismu a snadné manipulativnosti, případně i společné styčné body s filmem Rosemary má děťátko, k němuž matka! vizuálně odkazuje jedním ze svých plakátů. Cokoli chcete.

 

Vlevo plakát filmu Rosemary má děťátko, vpravo plakát filmu matka!

Hlavně ale jde o to, že obě poloviny filmu jsou navzájem protichůdné. Ta první tvoří ještě relativně realistické psychologické drama, u nějž divák netuší, že by ho mohlo vystřídat nějaké maniakálně ujeté a fantasmagoricky pojaté běsnění v polovině druhé, která pak do jisté míry stírá to, co se v první polovině pracně vybudovalo. Na začátku se totiž divák emocionálně zaangažuje do hrdinů a jejich trablů a napjatě čeká, co s nimi bude dál, ale pak mu začnou být jejich problémy ukradené, protože se jim může ve filmu od určitého momentu stát úplně cokoli.

Výjimkou je samotná hlavní hrdinka, s níž lze velmi silně a empaticky soucítit v průběhu celého filmu, což je dané jednak tím, že film je natáčen výhradně z jejího pohledu, a zároveň proto, že dotyčná se jako jediná snaží s okolním děním nějak bojovat a vzdorovat mu a zachránit tak sama sebe před zkázou, přestože všichni ostatní, včetně jejího muže, už dávno podlehli maniakálnímu hysterickému šílenství. Film tím pádem stojí v podstatné míře na výkonu Jennifer Lawrence, která je naštěstí naprosto vynikající a předvádí herectví oscarového kalibru. I ostatní herci jsou velmi dobří a velmi přesní ve výrazech tváře, fyzickém herectví i v pouhých pohledech. Kamera je skvělá, ne až tak v estetice zrnitého a nepříliš líbivého digitálního obrazu, leč v záběrových kompozicích a pohybu v prostoru rozhodně.

Darren Aronofsky opět vyniká jako režisér, a to především ve schopnosti dostát svým unikátním vizím a ve vedení herců, jako scenárista naopak selhává v tom, co říká a jak to říká, přičemž jeho přehnaná ambicióznost a touha říct toho co nejvíc a co nejumělečtěji nutně vede k určité nabubřelosti, až směšnosti. Jako by film samotný byl zahleděný sám do sebe a měl o sobě až příliš velké mínění, ale přitom byl jen za vlasy přitaženou, těžkopádnou a křečovitou bizarností, co se schovává za velikášské biblické metafory a mnohovrstevnatá sdělení, což z něj nepříjemně čpí a ještě víc to zvýrazňuje už tak dost nepříjemný a dráždivě fyzický zážitek. Na jednu stranu všechna čest, na druhou stranu ale tohle dílo nemohu označit za dobré, byť za doporučení díky své nevšednosti a v mnoha ohledech silně vybočujícímu obsahovému zpracování stojí.