Blade Runner 2049 – Recenze – 90%

Sci-fi režiséra Denise Villeneueva (Příchozí, Zmizení) Blade Runner 2049 je pokračováním snímku Blade Runner z roku 1982 po třiceti letech. Odehrává se v Los Angeles v roce 2049, kde pořád existují replikanti (umělí lidé, nerozeznatelní od skutečných) a jejich lovci, takzvaní Blade Runneři. A také existují nové modely oněch replikantů, které netřeba lovit, protože jsou poslušnější. Tohle se dozvíte hned na začátku filmu, takže pro pochopení děje v podstatě téměř není nutné vidět původního Blade Runnera, ale asi bych to spíš doporučil, protože řadu scén pak budete vnímat jinak a také snáze pochopíte mnohé odkazy.

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Hlavním hrdinou je policista a Blade Runner jménem K (Ryan Gosling), který náhodou nalezne jistou relikvii, jejíž význam by mohl narušit jemné vztahy mezi lidmi a replikanty. Ve zbytku filmu po něčem pátrá a někdo mu jde po krku, ale nic konkrétnějšího asi říct nelze, protože různé překvapivé zvraty a zásadní dějová odhalení nastupují již od desáté minuty. Jedině snad to, že hlavní hrdina má relativně funkční vztah se svou přítelkyní-hologramem (Anna de Armas), a že ve druhé polovině filmu vystupuje i Harrison Ford, Blade Runner z původního filmu. Ve vedlejších rolích jsou velmi slušní mimo jiné i Robin Wright, Dave Bautista a Jared Leto, ale jsou tam málo.

Především je potřeba říct, že Blade Runner 2049 je rozhodně velká žánrová událost a nesmírně vydařený film, ale již tradiční obrovská očekávání mnohých natěšených fanoušků jsou víceméně kontraproduktivní. Pokud se vám, stejně jako mně, podařilo doposud ignorovat trailery, ukázky i předfilmy (!), tak jste šťastní lidé, pokuste se třeba i nečíst recenze a prostě jděte do kina a nechte se překvapovat a okouzlovat. Tuhle recenzi si ale dočtěte, protože nebudu zmiňovat nic konkrétního.

Blade Runner 2049 není akční film, naopak má poměrně pomalé a rozvleklé tempo, režisér si dává načas a nekompromisně dávkuje příběh po kousíčkách, zvolna, leč plynule. Díky tomu má divák šanci orientovat se v pocitech a myšlenkách hrdinů, v jejich traumatech a v rozhodnutích, která jsou nuceni činit. Je mu díky tomu dovoleno zkoumat různé aspekty života ve velkoměstě budoucnosti a všelijaké denní rituály hrdinů, tak odlišné od těch našich. Je mu díky tomu poskytnuto dostatečné množství času na přemýšlení o filozofických myšlenkách, jimiž je snímek proložen (a které nejsou úplně nepodobné těm, jež kladl již první Blade Runner) a také o samotné zápletce a jejích zvratech – a tam se to obzvláště hodí.

Děj filmu je totiž spletitý, mnohovrstevnatý a ambiciózní. Možná je napsaný až příliš chytře – divák není voděn za ručičku, nic se nevysvětluje, dokonce se i poměrně málo mluví a řada informací je naznačena pouze obrazem – a tudíž je potřeba být bdělý a skutečně přemýšlet nad tím, co se na plátně děje. Film počítá se všímavým a inteligentním publikem a rozhodně mu nic neulehčuje, nicméně poskytuje dostatek prostoru na to, aby si samo dalo dvě a dvě dohromady. Taková strategie dokonale ospravedlňuje pozvolné (ale přitom rozhodně ne příliš utahané nebo nudné) tempo a na první dojem přestřelenou délku (163 minut). Některé prvky se sice ve filmu vyskytují jen proto, že dobře vypadají (3D holografické reklamy v ulicích, obří sochy v písečné poušti…), ale kromě nich je všechno ostatní natolik esenciální a nutné, že o víc jak deset minut by se snímek beztak zkrátit nedal.

Villeneuevův styl vyprávění je navíc v přímém protikladu s moderními trendy a strukturou současných hollywoodských velkorozpočtových sci-fi, která se snaží být naopak zběsilá, rychle stříhaná a pravidelně dávkovat akční scény. Blade Runner 2049 je v tomto ohledu velice nestandardní, drží si své vlastní tempo, kašle na to, co se od drahých trikových filmů v dnešní době požaduje a rozhodně neservíruje popcornovou zábavu, které je na hony vzdálen. Jde o vážné, nemilosrdné, mládeži nepřístupné, místy relativně chladné a depresivní drama, neobsahující humor, nadhled, ani polopatické chození divákovi naproti. Na původního Blade Runnera film navazuje plynule, logicky a smysluplně, a to jak v rámci příběhu, tak v rámci myšlenkové hloubky i technologického vývoje industriálního prostředí města budoucnosti. Půjčuje si z něj všelijaké vnějškové atributy a témata, navazuje na ně a dále je rozvíjí, ale přitom se původní snímek nesnaží nijak prvoplánově kopírovat.

Vzhled filmu (špičková výprava, dokonalé triky, nádherná barevná stylizace, vynikající kamera – slavný Roger Deakins) je natolik pohlcující a opojný, že film je rozhodně potřeba vidět na co největším plátně. Což bude oříšek, protože v Imaxu běží Blade Runner 2049 pouze ve 3D, které vznikalo až dodatečně, a vzhledem k množství tmavých scén, sofistikovaným hrátkám se světlem a stíny a faktu, že ve filmu skoro pořád prší (stejně jako v původním Blade Runnerovi), nemůžu 3D doporučit. Nedílnou součástí úchvatného zážitku je i hudba a zvuk, přičemž hudba Hanse Zimmera a jeho spolupracovníka Benjamina Wallfische nemá nic jako melodii a jde většinou v podstatě jen o syntetizátorové modulování táhlých tónů, což působí místy dost hrůzostrašně a naléhavě. Blade Runner 2049 by tudíž obstál i jako pouhé audiovizuální pásmo, on ale kromě toho obsahuje i hluboký a netriviální příběh, zásadně se vyvíjející a emocionálně komplexní postavy a chytrou hru s divákem a jeho očekáváními.

Samozřejmě by nic z toho nefungovalo bez precizní a nápadité režie a bez kvalitních a skvěle hrajících herců. Denis Villeneueve potvrzuje svou pozici mistrného vypravěče a opět natočil film, který ční nad zbytkem současné mainstreamové produkce svou výraznou osobitostí, nekompromisní svéhlavostí, zdařilou snahou jít proti proudu, konzistentní inteligencí, náročností, strhující vizuální stránkou a zároveň dokonalým naplněním kvalit všech aspektů filmařského řemesla. Není to nejlepší film roku (ale je zajisté jedním z nejlepších), není to dokonalý film, není to něco, co by si většina z vás chtěla pouštět opakovaně, ale je to nutné vidět a je nutné vidět to v kině.