Sci-fi režiséra Denise Villeneueva (Příchozí,
Zmizení) Blade Runner 2049 je pokračováním snímku Blade Runner z roku 1982 po třiceti letech. Odehrává se v Los
Angeles v roce 2049, kde pořád existují replikanti (umělí lidé,
nerozeznatelní od skutečných) a jejich lovci, takzvaní Blade Runneři. A také
existují nové modely oněch replikantů, které netřeba lovit, protože jsou
poslušnější. Tohle se dozvíte hned na začátku filmu, takže pro pochopení děje v podstatě
téměř není nutné vidět původního Blade
Runnera, ale asi bych to spíš doporučil, protože řadu scén pak budete
vnímat jinak a také snáze pochopíte mnohé odkazy.
Hlavním hrdinou je policista a Blade Runner jménem K (Ryan Gosling), který náhodou
nalezne jistou relikvii, jejíž význam by mohl narušit jemné vztahy mezi lidmi a
replikanty. Ve zbytku filmu po něčem pátrá a někdo mu jde po krku, ale nic
konkrétnějšího asi říct nelze, protože různé překvapivé zvraty a zásadní dějová
odhalení nastupují již od desáté minuty. Jedině snad to, že hlavní hrdina má
relativně funkční vztah se svou přítelkyní-hologramem (Anna de Armas), a že ve druhé
polovině filmu vystupuje i Harrison Ford, Blade Runner z původního filmu.
Ve vedlejších rolích jsou velmi slušní mimo jiné i Robin Wright, Dave
Bautista a Jared Leto, ale jsou tam málo.
Především je potřeba říct, že Blade
Runner 2049 je rozhodně velká žánrová událost a nesmírně vydařený
film, ale již tradiční obrovská očekávání mnohých natěšených fanoušků jsou
víceméně kontraproduktivní. Pokud se vám, stejně jako mně, podařilo doposud
ignorovat trailery, ukázky i předfilmy (!), tak jste šťastní lidé, pokuste se
třeba i nečíst recenze a prostě jděte do kina a nechte se překvapovat a
okouzlovat. Tuhle recenzi si ale dočtěte, protože nebudu zmiňovat nic
konkrétního.
Blade Runner 2049 není akční film, naopak má poměrně pomalé a
rozvleklé tempo, režisér si dává načas a nekompromisně dávkuje příběh po
kousíčkách, zvolna, leč plynule. Díky tomu má divák šanci orientovat se v pocitech
a myšlenkách hrdinů, v jejich traumatech a v rozhodnutích, která
jsou nuceni činit. Je mu díky tomu dovoleno zkoumat různé aspekty života ve
velkoměstě budoucnosti a všelijaké denní rituály hrdinů, tak odlišné od těch
našich. Je mu díky tomu poskytnuto dostatečné množství času na přemýšlení o filozofických
myšlenkách, jimiž je snímek proložen (a které nejsou úplně nepodobné těm, jež
kladl již první Blade Runner) a také o
samotné zápletce a jejích zvratech – a tam se to obzvláště hodí.
Děj filmu je totiž spletitý, mnohovrstevnatý a ambiciózní. Možná je napsaný
až příliš chytře – divák není voděn za ručičku, nic se nevysvětluje, dokonce se
i poměrně málo mluví a řada informací je naznačena pouze obrazem – a tudíž je
potřeba být bdělý a skutečně přemýšlet nad tím, co se na plátně děje. Film
počítá se všímavým a inteligentním publikem a rozhodně mu nic neulehčuje,
nicméně poskytuje dostatek prostoru na to, aby si samo dalo dvě a dvě
dohromady. Taková strategie dokonale ospravedlňuje pozvolné (ale přitom
rozhodně ne příliš utahané nebo nudné) tempo a na první dojem přestřelenou
délku (163 minut). Některé prvky se sice ve filmu vyskytují jen proto, že dobře
vypadají (3D holografické reklamy v ulicích, obří sochy v písečné poušti…),
ale kromě nich je všechno ostatní natolik esenciální a nutné, že o víc jak
deset minut by se snímek beztak zkrátit nedal.
Villeneuevův styl vyprávění je navíc v přímém protikladu s moderními
trendy a strukturou současných hollywoodských velkorozpočtových sci-fi, která
se snaží být naopak zběsilá, rychle stříhaná a pravidelně dávkovat akční scény.
Blade Runner 2049 je v tomto ohledu
velice nestandardní, drží si své vlastní tempo, kašle na to, co se od drahých
trikových filmů v dnešní době požaduje a rozhodně neservíruje popcornovou
zábavu, které je na hony vzdálen. Jde o vážné, nemilosrdné, mládeži nepřístupné, místy relativně
chladné a depresivní drama, neobsahující humor, nadhled, ani polopatické
chození divákovi naproti. Na původního Blade
Runnera film navazuje plynule, logicky a smysluplně, a to jak v rámci
příběhu, tak v rámci myšlenkové hloubky i technologického vývoje industriálního
prostředí města budoucnosti. Půjčuje si z něj všelijaké vnějškové atributy
a témata, navazuje na ně a dále je rozvíjí, ale přitom se původní snímek
nesnaží nijak prvoplánově kopírovat.
Vzhled filmu (špičková výprava, dokonalé triky, nádherná barevná stylizace,
vynikající kamera – slavný Roger Deakins) je natolik pohlcující a opojný, že
film je rozhodně potřeba vidět na co největším plátně. Což bude oříšek, protože
v Imaxu běží Blade Runner 2049
pouze ve 3D, které vznikalo až dodatečně, a vzhledem k množství tmavých
scén, sofistikovaným hrátkám se světlem a stíny a faktu, že ve filmu skoro
pořád prší (stejně jako v původním Blade
Runnerovi), nemůžu 3D doporučit. Nedílnou součástí úchvatného zážitku je i
hudba a zvuk, přičemž hudba Hanse Zimmera a jeho spolupracovníka Benjamina
Wallfische nemá nic jako melodii a jde většinou v podstatě jen o
syntetizátorové modulování táhlých tónů, což působí místy dost hrůzostrašně a
naléhavě. Blade Runner 2049 by tudíž
obstál i jako pouhé audiovizuální pásmo, on ale kromě toho obsahuje i hluboký a
netriviální příběh, zásadně se vyvíjející a emocionálně komplexní postavy a
chytrou hru s divákem a jeho očekáváními.
Samozřejmě by nic z toho nefungovalo bez precizní a nápadité režie a
bez kvalitních a skvěle hrajících herců. Denis Villeneueve potvrzuje svou
pozici mistrného vypravěče a opět natočil film, který ční nad zbytkem současné
mainstreamové produkce svou výraznou osobitostí, nekompromisní svéhlavostí,
zdařilou snahou jít proti proudu, konzistentní inteligencí, náročností,
strhující vizuální stránkou a zároveň dokonalým naplněním kvalit všech aspektů
filmařského řemesla. Není to nejlepší film roku (ale je zajisté jedním z nejlepších), není to dokonalý film, není to
něco, co by si většina z vás chtěla pouštět opakovaně, ale je to nutné
vidět a je nutné vidět to v kině.
Žádné komentáře:
Okomentovat